Jak vysvětlit dítěti, že jde na psychologa: Praktický průvodce pro rodiče

Dítě nechce jít na psychologa - a vy to chápete. Ne proto, že byste si mysleli, že to není potřeba, ale protože se bojíte, že ho to vyděsí, zlobí nebo si myslí, že je něco špatně s ním. Ale pravda je jednoduchá: dítě už ví, že něco není v pořádku. Ví, když se cítí zmatené, když se nechce školit, když se zlobí víc než obvykle, nebo když se zavírá do svého pokoje. Ono to necítí jako „problém“, ale jako něco, co ho unavuje. A právě proto je důležité mu to vysvětlit tak, aby to nevnímal jako trest nebo výrok, ale jako společný krok k lepšímu životu.

Neříkejte: „Jdeme tam, protože nevíme, co s tebou dělat“

Je to jedna z nejčastějších chyb. Když řeknete dítěti, že jde na psychologa, protože „nevíte, co s ním dělat“, vytváříte pocit, že je to on, kdo je „problémem“. A to není pravda. Problém není dítě. Problém je něco, co ho trápí - a vy chcete pomoci, aby se to změnilo. Místo toho řekněte: „Všimli jsme si, že se ti někdy těžko dýchá, že se cítíš unavený nebo smutný. A my chceme najít společně, co by ti mohlo pomoci. Proto jdeme na člověka, který se s dětmi baví o tom, co je na duši.“

Tento přístup funguje, protože přesouvá pozornost z „ty jsi špatný“ na „my spolu něco zlepšíme“. Dítě potřebuje cítit, že je na straně, ne že je na „podezření“.

Připravte si výklad předem

Nechte si na to čas. Neříkejte to dítěti, když je unavené, když se právě hádáte, nebo když máte v hlavě deset věcí. Najděte klidný večer, sedněte si k němu, vezměte si kávu nebo čaj - a promluvte si o tom jako o něčem, co je normální. Napište si to dopředu. Ne na papíře, ale v hlavě. Co chcete říct? Jak to říct jednoduše? Jak to říct tak, aby to znělo jako pomoc, ne jako výčitka?

Například: „Víš, když se někdo zraní nohu, chodí na lékaře. Když se někdo zraní srdce nebo hlavu, chodí na psychologa. To je člověk, který se baví s dětmi o tom, co je na duši. A neříká jim, že mají být jinak. Jen pomáhá pochopit, proč se cítí, jak se cítí.“

Nezapomeňte: dítě nechce složité vysvětlení. Chce jen vědět, že je v bezpečí, že ho neosudí a že to neznamená, že je „špatné“.

Psycholog není lékař

Velmi často děti představují psychologa jako „lékárníčku“, která dává injekce nebo měří krevní tlak. A to je strach. Když řeknete: „Jdeme na doktorku“, dítě si představí bílé pláště, špíny, bolest a neznámé přístroje. Ale psycholog nevynalézá, neříká, co má dělat, a nepíše léky. Psycholog sedí vedle dítěte, poslouchá, kreslí, hraje hry, mluví o škole, o kamarádech, o tom, co ho děsí. Někdy se baví jen tak, bez cíle. A to je všechno. To je terapie.

Takže řekněte: „Bude to jako hovor s někým, kdo se opravdu zajímá o to, co ti je na srdci. A nebude to žádná zkouška. Nebudeš muset nic vědět. Jen budeš moci mluvit.“

Co se stane během první návštěvy?

Nejprve se psycholog seznámí s vámi - rodiči. Bude se ptát, jak se dítě chová doma, ve škole, jak se má s kamarády, co se změnilo v posledních měsících. To je normální. Pak přijde čas na dítě. Většinou se začne hrou. Kreslí, hraje si s hračkami, říká příběhy. A teprve potom se začne mluvit. Někdy to trvá pár návštěv, než se dítě otevře. A to je v pořádku. Psycholog nechce „vytáhnout“ informace. Chce, aby dítě cítilo, že je v bezpečí.

Než půjdete, dejte dítěti vědět: „První návštěva je jen tak, abychom se představili. Nebudeme řešit nic hned. Jen se budeme ptát, co ti je na srdci.“

Neučte dítě, že psycholog je „něco špatného“

Neříkejte: „Když nebudeš poslouchat, půjdeme na psychologa.“ Neříkejte: „Tohle dělá jen ti, co mají problémy.“ Neříkejte: „Nikdo jiný to neví, ale my to víme.“

Tyto věty vytvářejí stigmu. Dítě si pak myslí, že když jde na psychologa, je to jako „být šílený“. Ale pravda je: každý člověk někdy potřebuje někoho, kdo ho poslechne. I dospělí. I učitelé. I sportovci. I tvoji rodiče. Psycholog není pro „poražené“. Je pro lidi, kteří chtějí lépe pochopit, co se děje uvnitř.

Kdo může jít na psychologa bez rodičů?

U dětí do 15 let je potřeba souhlas rodičů - to je zákon. Ale dítě může přijít na první návštěvu samotné. Bez doporučení od lékaře. Bez papírů. Stačí telefonát. A pokud je dítě 15 nebo starší, může si vyhledat psychologa samostatně - i když rodiče nevědí. To je důležité vědět. Některé děti se bojí říct rodičům, že potřebují pomoc. A mají právo na to, aby se mohly obrátit.

Ve školách jsou školní psychologové, kteří pracují s dětmi každý den. A pokud dítě chce jít k nim, rodiče obvykle podepisují souhlas na začátku roku - ale jen pro obecnou podporu. Pokud potřebuje dítě více než jen „pohovor“, psycholog vás o tom informuje a požádá o další souhlas. Nic se nestane bez vaší vědomosti.

Co dělat, když se dítě bojí?

Když řekne: „Nechci tam jít!“, neříkejte: „Musíš!“ Neříkejte: „To je hloupé!“

Řekněte: „Chápu, že ti je to strašné. Já bych taky měl strach, kdybych měl jít k někomu, koho neznám.“

A pak přidejte: „Ale víš co? Já ti budu sedět vedle. A když budeš chtít, můžeme jít ven, když budeš chtít. A když ti to nebude fungovat, můžeme jít k jinému. Nejsme tam, abychom tě něco přiměli. Jsme tam, abychom ti pomohli.“

Největší pomoc, kterou můžete dát dítěti, je přítomnost. Ne nátlak. Ne výhrady. Jen klidná, jistá přítomnost. A to, že ho neopustíte, když se bude cítit zraněný.

Co můžete očekávat od psychologa?

Psycholog neříká: „Tvoje dítě je autistické.“ Neříká: „Tvoje dítě je depresivní.“ Neříká: „Tvoje dítě má problém s disciplínou.“

Psycholog říká: „Tvoje dítě se cítí nejistě ve škole, protože se bojí, že ho ostatní neberou vážně.“ Nebo: „Dítě má pocit, že nemůže říct, že je smutné, protože se bojí, že to rodiče nebudou chtít slyšet.“

Psycholog hledá příčiny, ne značky. A pak navrhuje: jak můžete jako rodiče lépe komunikovat. Jak může škola podpořit. Jak může dítě naučit, že má právo mít city. A jak můžete spolu najít klid.

To je terapie. Ne léčba. Ne korekce. Ne výprava. Ale spolupráce.

Když dítě chce jít na psychologa samo

Někdy se dítě obrátí na vás a řekne: „Myslím, že bych potřeboval jít na psychologa.“

Neříkejte: „Opravdu? To jsi si myslel?“

Řekněte: „Díky, že jsi mi to řekl. To je velmi odvážné. A já jsem tu. A budu ti pomáhat.“

Nezapomeňte: dítě, které se obrátí na vás s tímto, vás věří. A to je největší dar. Neztrácejte ho. Neříkejte: „Ale já jsem tě vždycky měl rád.“ Neříkejte: „Nechceš to tady vyřešit?“

Řekněte: „Chci ti pomoci. A já nevím, jak. Ale ten psycholog ano. A já s tebou půjdu.“

Co dělat, když rodiče odmítají?

Někdy rodiče říkají: „Psychologové nejsou profesionální.“ Nebo: „Můj bratr byl na psychologovi a nic z toho nebylo.“ Nebo: „Nechci, aby někdo věděl, že máme problémy.“

Tyto strachy jsou reálné. Ale nejsou pravdivé. Psychologové v Česku studovali na univerzitě, mají licenci, pracují podle etických pravidel. A neříkají vašim sousedům, co se řeklo. To je zákon. A pokud máte zkušenosti s nekvalitním psychologem, to neznamená, že všichni jsou takoví.

Je to jako říct: „Můj kamarád šel k lékaři a ten mu dělal špatně - takže už nikdy nejdu k lékaři.“

Nezapomeňte: dítě, které potřebuje psychologa, potřebuje vás. Ne nejlepšího psychologa na světě. Ale vás, kdo ho neopustíte, když se bude cítit zraněný.