Prarodiče v rodinné terapii: Jak rozšířená rodina ovlivňuje léčbu vztahů

Nejčastější otázka, kterou slyšíme v kanceláři rodinného terapeuta: Proč se náš problém nechce vyřešit? Často se ukáže, že odpověď neleží jen mezi rodiči a dětmi, ale v koutě bytu, kde sedí prarodiče a sledují všechno - často tiše, ale s velkým vlivem.

Co je rodinná terapie skutečně?

Rodinná terapie nepracuje s jednotlivci. Pracuje s celým systémem. Když dítě má problémy se školou, nebo manželé se neustále hádají, terapeut nevidí jen toho, kdo se chová divně. Vidí vzájemné vazby, staré vzorce, mlčenlivé přání, neřešené závazky. A často je tam někdo, koho si lidé neuvědomují - prarodiče.

V Česku jsme tradici rozšířené rodiny ztráceli. Dnes žije většina rodin v nukleární struktuře: rodiče a děti. Ale i když prarodiče nebydlí se základní rodinou, jejich slova, očekávání, příběhy a tichá podpora nebo odpor se do rodiny dostávají. Přes telefon. Přes návštěvy. Přes výrok: „Když jsem já byl malý, tak jsme to dělali jinak.“

Prarodiče: podpora nebo překážka?

V terapii se neptáme: „Jsou prarodiče dobrí?“ Otázka zní: „Jaký vliv mají na to, co se děje mezi rodiči a dětmi?“

Někdy jsou prarodiče největší silou stabilizace. Když rodiče spolu přestali mluvit, prarodiče zůstali tím, kdo připravil jídlo, poslouchal dítě, připomněl, že všechno přejde. V takových případech je jejich přítomnost v terapii klíčová. Přinášejí pohled, který chybí. Příběh, který pomáhá dítěti pochopit, že není sám.

Ale někdy jsou prarodiče součástí problému. Když babička stále říká: „Tvoje matka nebyla nikdy takhle vzdálená, když jsem ji vychovávala.“ Nebo dědeček při každé návštěvě kritizuje otcovu práci: „Ty jsi nebyl nikdy tak slabý, jako tyhle chlapi dnes.“ Tyto výroky nejsou jen slova. Jsou závazky. Jsou způsoby, jak se stará generace udržuje kontrolu - i když ji už nemá.

Proč se prarodiče zapojují do terapie?

Není pravidlem, že prarodiče musí být přítomni. Ale je pravidlem, že jejich vliv se neignoruje.

Terapeut se nejprve ptá: Kdo je v rodině považován za autoritu? Kdo má slovo při rozhodování o dětech? Kdo se zmiňuje při každém konfliktu? Kdo se zdržuje, ale jeho přítomnost všichni cítí?

Pokud je prarodič v rodinné dynamice aktivní - i když jen přes telefon - je jeho zapojení často nezbytné. Ne proto, že by se měl „napravit“, ale proto, že jeho role je částí celku. Když se v terapii mluví o tom, že rodiče nevědí, jak vychovávat, a prarodiče se neustále vkládají, terapeut neříká: „Zastavte je.“ Říká: „Co se děje, když se babička snaží pomoci? Co se stane, když se rodiče odmítnou nechat pomoci?“

Co se děje v terapeutickém sezení, když přijde prarodič?

Někdy se sezení začne tím, že prarodič přijde s výčitkami: „Vy jste děti zničili.“ Někdy přijde s pláčem: „Nechci být zatížením.“ Někdy přijde s tichým odporom: mlčí, ale každé slovo, které řekne, se stane závazkem.

Terapeut nebere roli soudce. Neříká: „Ty máš pravdu.“ Neříká: „Ty jsi špatný.“

Místo toho se ptá: „Jak se cítíš, když děti neslyší, co říkáš?“ „Co by se stalo, kdyby jsi se rozhodl nechat děti dělat věci jinak?“ „Co se stalo, když jsi ty byl malý a někdo ti řekl, že děláš špatně?“

Tím se otevírá prostor pro příběh - ne pro vinu. Pro porozumění. Pro změnu.

Prarodiče a kultura: Česko v kontextu

V Česku se rozšířená rodina dříve přirozeně vyskytovala. Děti rostly v domácnostech, kde bylo pět nebo šest generací pod jednou střechou. Výchozí hodnoty byly: pečovatelská odpovědnost, věrnost rodině, respekt ke starším.

Dnes je to jinak. Mnoho rodin žije v bytovkách, děti chodí do škol v jiných městech, rodiče pracují dál. Vztahy se stávají tenčími. Ale potřeba příbuzenské podpory nezmizela. Jen se přesunula. Do zpráv. Do videovolání. Do návštěv na Vánoce.

A právě tady se rodinná terapie stává důležitá. Protože i když prarodiče nebydlí se základní rodinou, jejich přítomnost v systému zůstává. A pokud se nezobrazí v terapii, zůstává v pozadí - jako neviditelný tlak.

Když prarodiče nechtějí přijít

Někdy je prarodič nechce přijít. Nebo se odmítá zapojit. V takovém případě terapeut nevyžaduje jeho přítomnost. Ale přizpůsobí terapii jeho přítomnosti - i když je jen v myšlenkách.

„Co by řekl tvůj dědeček, kdyby věděl, že se tady hádáte o tom, jak vychovávat děti?“
„Co by ti řekla babička, kdyby ti viděla, jak se snažíš být lepší rodič?“
„Co by se stalo, kdyby jsi se rozhodl, že už nechceš, aby tvoje rozhodnutí o dětech někdo schvaloval?“

Tyto otázky nejsou útok. Jsou výzvou k vlastnímu hledání. K vlastnímu rozhodování.

Co můžeš udělat, pokud prarodiče ovlivňují tvou rodinu

Pokud cítíš, že prarodiče tvoří překážku nebo základ podpory, nejprve si odpověz na tři otázky:

1. Kdo je v rodině „hlavní hlas“? Je to tvůj manžel? Tvoje matka? Tvůj dědeček? Kdo rozhoduje, co je „správné“?
2. Co se stane, když se odmítnu nechat napravit? Přestanou mluvit? Změní se chování? Začnou kritizovat děti?
3. Co jsem já vlastně dělal, když jsem byl malý a někdo mi říkal, že dělám špatně? Jak jsem se cítil? Co jsem se rozhodl dělat jinak?

Tyto otázky neřeší prarodiče. Řeší tě. A tě je potřeba změnit, aby se změnila celá rodina.

Je to možné? Změnit vztahy, když je tam prarodič?

Ano. Ale ne tím, že se prarodič „vyloučí“. Ne tím, že se „vysvětlí“. Ale tím, že se všechny role v rodině přehodnotí.

Jedna rodina, se kterou jsem pracoval, měla problém s dcerou, která se nechtěla vrátit domů. Rodiče se hádali, děti se zavíraly. Babička přicházela každý víkend a říkala: „Když jsem já byla mladá, tak jsem se vždycky vrátila.“

Terapeut neřekl babičce, aby přestala mluvit. Místo toho se zeptal: „Co se stalo, když jsi ty byla mladá a nechtěla jsi jít domů?“

Babička se začala plakat. Řekla, že tehdy ji matka zbil. Že se vrátila jen proto, že se bála.

V dalším sezení dceru zeptali: „Co by se stalo, kdyby tvoje babička řekla, že se bojí, že ti nejsi bezpečná?“

Dcera se zastavila. A řekla: „Nikdy jsem nevěděla, že se ona bojí.“

Od té doby se vztahy změnily. Ne proto, že se babička změnila. Ale proto, že se dívka konečně podívala na ni - ne jako na soudkyni, ale jako na člověka.

Závěr: Nejde o to, kdo je v rodině. Ale o to, jak se k sobě vztahují.

Prarodiče nejsou zárukou šťastné rodiny. Nejsou ani zárukou problému. Jsou členem systému. A jaký vliv mají, závisí na tom, jak je systém připraven je vidět.

Rodinná terapie neřeší, kdo má pravdu. Řeší, kdo se cítí sám. Kdo se cítí nechápán. Kdo se cítí vinen.

A pokud prarodič je částí toho, co se děje - pak je i částí toho, co se může změnit. Ne proto, že musí být „dobrý“. Ale proto, že je člověk. A každý člověk v rodině má svůj příběh. A každý příběh může být slyšen.