Peer podpora: Jak vzájemná pomoc lidí se zkušeností s duševní nemocí mění duševní zdraví v ČR

Peer podpora není jen další služba v systému duševního zdraví. Je to příběh člověka, který prošel temným obdobím, nalezl cestu zpět a teď pomáhá jinému člověku, který stojí na stejném místě, kde dříve stál on. Nejde o psychologa, nejde o lékaře. Jde o někoho, kdo ví, co to znamená být v té noci, kdy se nechce vstávat, kdy se všechno zdá bezvýznamné, kdy se bojíš, že to už nikdy nezvládneš. A přesto jsi to zvládl. A teď jsi tady, aby někdo jiný věděl: to ty taky zvládneš.

Co je peer podpora skutečně?

Peer podpora je vzájemná pomoc mezi lidmi, kteří mají společnou zkušenost s duševním onemocněním. Není to terapie. Není to léčení. Je to přítomnost. Je to to, že ti někdo řekne: „Vím, co prožíváš. Já jsem to taky prožil. A nejsi sám.“

V České republice se tento přístup formálně zakotvil v Národním akčním plánu pro duševní zdraví 2020-2030. V Opatření 4.4.2 se jasně uvádí, že peer konzultanti mají být integrováni do systému péče. Ne jako dobrovolníci, ne jako „lidé s prožitou zkušeností“, ale jako profesionální pracovníci s vlastní kvalifikací.

Peer konzultant není náhodný člověk, který přišel na schůzku. Je to někdo, kdo absolvoval speciální vzdělávací modul - například Peer KONZULTANT, Peer LEKTOR, Peer ADVOKÁT nebo Peer HODNOTITEL. Každý z těchto modulů má jiný cíl. Někdo pomáhá jednotlivcům přes individuální setkání, někdo vyučuje jiné pacienty, někdo zastupuje lidi se zkušeností v radách nebo hodnotí kvalitu služeb. A všechno to dělá s vlastní zkušeností jako základem.

Proč to funguje?

Když se setkáš s někým, kdo ti říká: „Měl jsem stejný záchvat, stejnou deprese, stejný strach, že to nezvládnu“, věříš mu hned. Neptáš se: „Jak to víš?“ Nezjišťuješ, jestli má titul. Nekontroluješ, jestli má licenci. Prostě věříš. Protože to nezní jako teorie. Zní jako život.

Podle zkušeností peer konzultantky Ingzy z Moldavska, která působí v Charity Česká republika, klienti často říkají: „Nemyslel jsem, že by někdo, kdo prožil to samé, mohl být tady.“ A právě to je ta síla. Důvěra se vytváří za pár vteřin. V terapii to může trvat měsíce. Peer podpora není náhrada za lékaře, ale doplněk, který napraví tu mezeru, kterou často zanechávají klasické systémy.

Studie zahraničních zemí - jako Nizozemsko nebo Rakousko - ukazují, že lidé, kteří mají přístup k peer podpoře, mají nižší míru rekidiv, kratší hospitalizace a lepší kvalitu života. V ČR se to začíná projevovat v pilotních projektech. V některých centrech už je možné sledovat, že klienti, kteří navštěvují peer setkání, se častěji zapojují do své léčby, méně často přicházejí do nouze a víc věří, že se mohou zotavit.

Kdo je peer konzultant?

Peer konzultant není někdo, kdo „prošel“ duševní nemocí a teď je „zdravý“. Je to někdo, kdo žije s touto zkušeností každý den. Možná už několik let. Možná už deset. Ale neznamená to, že je „vyléčený“. Znamená to, že se naučil žít s tím, co je, a nalezl způsob, jak pomáhat jiným.

Nejde o to, mít „perfektní“ historii. Nejde o to, být „silný“. Jde o to být upřímný. O to, že ti někdo řekne: „Vím, že dnes je těžké. Já jsem to taky cítil. A nebylo to snadné. Ale bylo to možné.“

Peer konzultanti nejsou zdravotníci, ale nejsou ani „příbuzní“. Jsou někde uprostřed. Mají vzdělání, které jim umožňuje pracovat v systému, ale jejich moc je v jejich životě. Věří jim, protože vědí, že nevymýšlejí. Říkají to z vlastní zkušenosti.

Co se děje v ČR?

V České republice je peer podpora stále v rané fázi. Podle odhadů z roku 2023 je zhruba 50 lidí v celé zemi, kteří pracují jako peer konzultanti. V Nizozemsku je jich přes 1 200. V Rakousku je peer podpora plně integrována do systému zdravotního pojištění. Peer konzultanti tam dostávají plat, mají jasnou pracovní náplň a jsou uznáváni jako rovnocenní členové týmu.

V ČR je to jinak. Peer konzultanti často pracují na dohodě, bez záruky, bez peněz na vzdělávání, bez jasného pracovního postavení. Některé nemocnice je ještě považují za „doplněk“, ne za člena týmu. Některé instituce se bojí, že když budou mít v týmu někoho, kdo prožil psychózu nebo depresi, budou lidé přemýšlet: „A co kdyby se to znovu stalo?“

Ale změna přichází. V dubnu 2025 Ministerstvo zdravotnictví ČR vydalo metodiku: „Jak vytvořit plán zapojování peer pracovníků“. To je první dokument, který říká: „Tady je, jak to udělat správně.“ Krok za krokem: jak najít vhodné kandidáty, jak jim dát vzdělání, jak jim stanovit odměnu, jak je zapojit do rozhodování.

Projekt PodUP, který provádí Reforma psychiatrie, už vyučuje tyto moduly. A výsledky jsou vidět. Lidé, kteří absolvovali vzdělávání, se stávají nejen konzultanty, ale i výukovými lídry, zástupci, hodnotiteli kvality. A to je důležité - peer podpora není jen o tom, poslouchat. Je o tom, měnit systém zevnitř.

Co je peer pečující?

Peer pečující je někdo, kdo pečuje o blízkého - partnera, rodiče, dítě - a zároveň je ochoten svou zkušenost sdílet. Někdo, kdo se nechává vyškolit, aby pomáhal i jiným pečujícím. Většinou je to osoba, která přes několik let stála u lůžka, řešila krize, překonávala nejistotu, a teď chce, aby jiným nebylo tak těžké.

Peer pečující vedou svépomocné skupiny, účastní se rozhodování v nemocnicích, pomáhají vytvářet nové programy. Nejsou to „příbuzní“. Jsou to lidé, kteří vědí, jaký je to být v pozici, kdy nevíš, co dělat, ale děláš to stejně. A teď pomáhají jiným, kteří jsou tam, kde byli oni.

Co je největší překážka?

Největší překážka není peníze. Největší překážka je stigmatizace. Stále se mnozí lidé bojí říct: „Já jsem měl deprese.“ Nebo: „Můj syn má schizofrenii.“ A když se někdo odváží říct: „Já jsem peer konzultant“, často se setkává s nechápáním. „Ale ty jsi zdravý, ne?“ „Ale ty jsi to překonal, ne?“

Peer podpora potřebuje, aby lidé přestali považovat duševní nemoc za „selhání“ nebo „slabost“. Potřebuje, aby se lidé naučili, že to je část lidského života. A že někdo, kdo prožil těžké období, může být nejsilnější osobou v týmu.

Je to jako když někdo, kdo přežil rakovinu, pomáhá jinému pacientovi. Nikdo by neřekl: „Ale ty jsi přežil, tak proč ti to dělá problém?“ Ale s duševním zdravím to ještě stále děláme. A to je to, co se musí změnit.

Co se bude dít dál?

Do roku 2027 se očekává, že počet certifikovaných peer konzultantů v ČR vzroste na 200-250. To je stále málo, ale je to krok vpřed. Klíčem je legislativa. Když se v zákoně o zdravotní péči uvede, že peer konzultant je plnohodnotný pracovník, pak se změní všechno - od platů, přes vzdělávání, až po přístup k nemocnicím.

Už dnes se některé nemocnice začínají měnit. V Praze, Brně, Ostravě a některých regionálních centrech už peer konzultanti pracují vedle psychologů a psychiatrů. A lidé, kteří přicházejí, říkají: „Nikdy jsem se neodvážil říct, že jsem to prožil. Ale ona mi řekla: „Já taky.“ A v tu chvíli jsem přestal být „pacient“. Byl jsem člověk.“

Peer podpora není řešení všech problémů. Ale je to jeden z nejpravděpodobnějších způsobů, jak vrátit člověku jeho lidskost. A to je věc, kterou žádný lék, žádný předpis, žádný návrh nezvládne. Jen lidská přítomnost. A důvěra, která vzniká, když víš: „Tady je někdo, kdo ví.“