Transpersonální přístupy: Jak bezpečně pracovat s rozšířenými stavy vědomí v terapii

Co když se člověk v terapii najednou ocitne v prostoru, kde si vzpomene na svůj porod, necítí se jako on sám, ale jako část celého vesmíru, nebo začne mluvit s někým, kdo zemřel před deseti lety? To není sen, ani halucinace. Pro některé lidi je to reálná terapeutická zkušenost. A právě toto - rozšířené stavy vědomí - je jádrem transpersonální psychoterapie.

Co je transpersonální psychoterapie?

Transpersonální psychoterapie není jen další metoda, která se snaží „vyřešit problém“. Je to cesta, která vede za hranice toho, co známe jako „já“. Nezaměřuje se jen na dětství, traumata nebo chování. Zaměřuje se na to, co je za tím - na zkušenosti, které přesahují běžné ego, na spojení s něčím větším, na mystické, transcendentní nebo spirituální prožitky.

Její kořeny sahají do 70. let 20. století, kdy psychologové jako Stanislav Grof, Christina Grofová, Abraham Maslow a Ken Wilber začali hledat způsoby, jak sjednotit moderní psychologii s mystickými tradicemi. Grof, český původem narozený v Praze, se stal jejím nejznámějším tvůrcem. Jeho práce s LSD v 60. letech ukázala, že určité látky mohou otevřít dveře k hlubokým vnitřním zkušenostem. Po zákazu psychedelik se zaměřil na bezpečnější metody - a tak vzniklo holotropní dýchání.

Holotropní dýchání: klíč k rozšířenému vědomí

Holotropní dýchání není jen rychlé dýchání. Je to technika, která změní poměr kyslíku a oxidu uhličitého v krvi, což může vést k změněnému stavu vědomí. Klient leží, poslouchá hudbu, dýchá hluboce a intenzivně - a pak se něco může stát. Někdo zažije, že je znovu narozen. Někdo se cítí jako předek, kterého nikdy neznal. Někdo se spojí s pocitem všeho bytí. To všechno probíhá v bezpečném prostředí, pod dohledem terapeuta, který neříká, co má klient zažít, ale jen ho podporuje, aby to prožil.

Tato metoda není náhodná. Je založená na tisících případů, které Grof a jeho tým dokumentovali. Klienti popisují stejné typy zážitků - porodní vzpomínky, předchozí životy, mystické spojení s přírodou nebo božstvím. Ne každý to zažije. Ale když ano, může to změnit život navždy.

Proč to funguje? Tři pohledy na transpersonální přístup

Transpersonální psychologie se neobejde bez teorie. A má jich tři hlavní.

První se zabývá stavy přesahující ego. Co když se člověk přestane cítit jako oddělená jednotka? Co když začne vnímat celý svět jako součást sebe? Tyto stavy se dají aktivovat meditací, mystikou, nebo holotropním dýcháním. A v nich může člověk najít klid, který nikdy nezískal v běžném životě.

Druhý pohled vidí člověka jako bio-psycho-socio-spirituální celek. Nejde jen o myšlenky, emoce nebo vztahy. Jde i o duchovní rovinu. Když někdo trpí depresí, nemusí to být jen chyba v mozku. Může to být ztráta smyslu, odtržení od něčeho většího. Transpersonální terapie se snaží vrátit ten smysl.

Třetí přístup je nejambicióznější: transpersonální psychologie jako katalyzátor změny lidstva. Pokud jednotlivec zažije spojení s celkem, může se stát mírnějším, štěřejším, svobodnějším. A pokud to zažije dost lidí, může se změnit i společnost.

Je to věda nebo pseudověda?

Nemůžeme to přehlížet. Transpersonální psychoterapie je kontroverzní. Český klub skeptiků Sisyfos udělil Stanislavu Grofovi dvakrát cenu „Bludný balvan“ - za pseudovědeckou činnost. Mnoho akademických psychologů ji odmítá. Proč? Protože se nedá snadno změřit. Neexistuje žádný fMRI skener, který by dokázal „změřit“ spojení s Bohem. Neexistuje laboratorní test, který by potvrdil, že někdo opravdu zažil předchozí život.

Ale co když se věda mění? V roce 2020 FDA ve Spojených státech schválila psilocybin - látku z houb, která vytváří podobné stavy jako LSD - jako „breakthrough therapy“ pro léčbu depresí. Studie z Johns Hopkins University ukázaly, že jedna dávka psilocybinu může trvale změnit náhled na život u lidí s chronickou depresí. To není malý krok.

Transpersonální přístupy nejsou založeny na „věřím, že…“, ale na opakovaně pozorovaných zkušenostech. Když tisíce lidí popisují stejné věci - porodní vzpomínky, zážitky smrti, mystické spojení - není to náhoda. Je to data. Jen ne v tom formátu, který mainstreamová věda zatím přijímá.

Bezpečná práce s rozšířenými stavy

Práce s těmito stavy není bez rizika. Někdo se může ztratit ve svých vlastních obrazech. Někdo může zažít paniku, strach, nebo zážitek, který ho zničí. Proto je klíčové, aby terapie probíhala v bezpečném prostředí.

Bezpečnost znamená tři věci:

1. Prostředí - tichá místnost, mírné osvětlení, pohodlný povrch, kde klient nemůže učinit škodu.
2. Terapeut - někdo, kdo neříká, co má klient zažít, ale je přítomen, když to zažívá. Někdo, kdo ví, jak reagovat, když klient začne křičet, plakat nebo se zhroutit.
3. Podpora po sesiji - někdo, kdo pomůže klientovi vrátit se zpět, přečíst si to, co se stalo, a najít v tom smysl.

Bez těchto tří pilířů je to nebezpečné. S nimi je to možná jedna z nejhlubších terapeutických cest, jakou člověk může projít.

Pro koho je to vhodné?

Transpersonální terapie není pro každého. Není to „rychlá fixace“ na stres nebo úzkost. Je to cesta pro ty, kdo:

• Prožívají hlubokou existenciální krizi - „Proč jsem tady?“ „Co má život smysl?“
• Mají zkušenosti s mystickými nebo spirituálními prožitky, které se jim někdo snaží „vysvětlit“ jako psychickou poruchu.
• Už vyzkoušeli klasickou terapii, ale necítí, že se jim něco opravdu změnilo.
• Chcete najít smysl, nejen „vyřešit problém“.

Není to pro ty, kdo hledají rychlé řešení. Není to pro ty, kdo se bojí ztratit kontrolu. Je to pro ty, kdo jsou připraveni se podívat do hlubin - a věřit, že tam může být světlo.

Co se děje v Česku?

V Česku má transpersonální psychoterapie dlouhou tradici. I když není součástí oficiálního systému zdravotnictví, má své praktikanty. Mgr. Michael Vančura, odborník z Olomouce, píše o tom, jak tato metoda pomáhá lidem najít smysl v krizi. V Praze, Brně, Ostravě i v malých městech fungují skupiny, které se setkávají pro holotropní dýchání. Nejsou to „kultovní společnosti“. Jsou to lidé, kteří se chtějí hlouběji poznat.

Největší překážka není technika. Je to nepochopení. Lidé, kteří zažijí transpersonální zážitek, často nevědí, jak to popsat. Terapeuté, kteří to dělají, často nejsou přijati v akademických kruzích. Ale i tak - metoda žije. A roste.

Co dělat, když si myslíte, že by vám to mohlo pomoci?

Nechte se vést. Ale ne jen tak.

• Najděte terapeuta s prokazatelnou praxí. Ptáte se: „Kolik sesí jste provedli? Jaké máte školení?“
• Nechte se informovat. Některé skupiny nabízejí bezplatné přednášky nebo „přípravné setkání“ - využijte je.
• Nechte si vysvětlit, jak probíhá sesie - od začátku do konce. Víte, co se stane, když se začnete cítit špatně?
• Nechte se nechat vyhodnotit, zda máte fyzické nebo psychické zdravotní riziko. Některé onemocnění (např. epilepsie, těžké psychózy) mohou být kontraindikací.

Nikdy nezačínejte s holotropním dýcháním sami. Nikdy. Toto není meditace, kterou můžete dělat v kuchyni. Je to hluboký proces, který vyžaduje odbornou podporu.

Co je za tím?

Transpersonální psychoterapie není o tom, že „všechno je jen v hlavě“. Je o tom, že lidská zkušenost je mnohem bohatší, než nám to věda nebo kultura dovolí přiznat. Když člověk zažije, že je součástí něčeho většího, může se změnit. Může přestat být strachem ovládán. Může najít klid, který nikdy neznal. Může začít žít jinak.

Možná to není věda. Možná to není léčba. Ale pro někoho to je jediná cesta, jak se znovu narodit - bez léků, bez škodlivých zvyků, bez přesvědčení, že je „špatně“. Jen s dýcháním, tichem a někým, kdo ho nechá být tím, kým je.