Sebevražedné sklony: Kdy vyhledat okamžitou pomoc v krizové situaci

When someone says, "Je mi tak těžko, že neumím žít," není to jen výrok. Je to křik o pomoc, který často zůstává neslyšený. Sebevražedné sklony nejsou známkou slabosti. Nejsou ani věčným stavem. Jsou to signály - ostré, hlasité a často zanedbávané - že někdo dosáhl bodu, kde už nemá sílu dál. A právě v těch chvílích se rozhoduje, zda někdo přežije, nebo ne.

Kdy je čas zavolat 155?

Nečkejte, až se situace zhorší. Pokud někdo říká, že chce zemřít, má plán, má prostředky (například léky, provazy, zbraně), a říká, že to udělá brzy - je to extrémní riziko. V těchto případech není čas na rozhodování. Nechte si vysvětlit, jak funguje pohotovost. Zavolejte 155. Nejde o to, jestli je to "opravdu vážné". Pokud máte podezření, že život je v nebezpečí, zavolejte. Pohotovostní služba je tam právě pro to. Není to případ, kdy byste měli mít strach, že "to bude přehnané". Váš zavolání může zachránit život.

Co dělat, když někdo hovoří o sebevraždě, ale není v okamžitém nebezpečí?

Mnoho lidí nechce zavolat 155. Nechtějí, aby to bylo "velké", nechtějí, aby je někdo viděl jako "blázna". Ale potřebují někoho, kdo je slyší. V těchto případech je klíčová Linka první psychické pomoci 116 123. Je to anonymní, zdarma, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Průměrně čekáte na spojení jen 2-3 minuty. Operátoři nejsou jen posluchači. Jsou školení v krizové intervenci. Ví, jak se ptát: "Máte myšlenky na ukončení svého života?" - a to přímo, bez oklik. Neptá se, jestli je to "vážné". Ptá se, jestli je to tam. A pak poslouchá. Skutečně poslouchá.

Někdo řekne: "Nemám kdo mluvit. Nikdo to nechápe." A přesně to je, proč ta linka existuje. Nejde o to, že vás někdo "vyřeší". Jde o to, že vás někdo nechá být. A to je první krok k tomu, aby se něco změnilo. Podle průzkumu Sebevrazdy.cz z roku 2023 68 % lidí, kteří zavolali, řeklo, že jim linka pomohla zmírnit akutní myšlenky. A to je důležité. Ne každý potřebuje léky. Někdo potřebuje jen to, aby mu někdo řekl: "To zní strašně. A ty nejsi sám."

Chatová pomoc - pro koho a kdy?

Mladí lidé ve věku 15-24 let často raději píší než hovoří. Pro ně je Linka bezpečí 116 111 důležitější než telefon. Chat je tichý. Můžete přemýšlet, přepisovat věty, mít čas. Anonymita je silná. Ale má i své hranice. Chybí hlas, výraz obličeje, dýchání. Někdy je to příliš pomalé. Pokud je riziko střední nebo vysoké, telefon je vždy bezpečnější volba. Chat je dobrý pro začátek, pro to, abyste se někdy odvážili napsat: "Je mi špatně." Ale pokud se vám to zdá vážné - zavolejte.

Někdo řekne: "Zavolal jsem na 116 111 a čekal jsem 22 minut. Pak mi řekli, že nemají kapacitu." To je pravda. Některé služby jsou přetížené. To neznamená, že pomůžou jen některým. Znamená to, že systém je přetížený. A proto je důležité vědět, co máte na výběr. Pokud se vám nezavolá, zkuste to znovu. Nebo zavolejte 116 123. Nebo přijďte na krizové centrum. Nebo zavolejte 155. Nikdy nezůstávejte jen s tím, že "to nevyšlo". Existuje víc cest.

Co se děje v Česku? Čekací doby a chybějící systém

Po pandemii se počet dětí a dospívajících, kteří přicházejí s sebevražednými myšlenkami, zvýšil o 42 % v jednom roce. V Českých Budějovicích, v Krizovém centru pro děti a rodinu, už nevědí, jak s tím všechno zvládnout. Vláda říká, že chce zlepšit systém. Přidělila 120 milionů korun. Plánuje 80 nových krizových týmů do roku 2027. Ale teď? Teď je to špatné.

Průměrná čekací doba na první schůzku s psychologem je 5,2 týdne. Na psychiatra? 11,3 týdne. A v Česku je jen 1 psychiatr na 12 500 lidí. Doporučený poměr je 1:10 000. To znamená, že když někdo přežije krizi, nemá kam jít dál. Linka první pomoci vás zachrání - ale nevyřeší vás. A to je problém. Lidé se cítí, že jim někdo pomohl, ale pak je to zase stejné. A tak se vrací. A tak se zhoršuje.

Co můžete udělat, když máte někoho blízko?

Nemusíte být terapeut. Nemusíte mít vysokoškolské vzdělání. Stačí, když se nevyhnete. Když se nezeptáte: "To je jen fáze?" Když se nezeptáte: "Proč to děláš?" Když se nezeptáte: "Máš všechno, proč se tak chováš?"

Počítejte s tím, že někdo, kdo má sebevražedné sklony, nemůže vysvětlit, proč je mu špatně. To nejde. Je to jako když máte infarkt a ptáte se: "Proč to máš?" Neříkáte to. Jste tam. Slyšíte. Říkáte: "To zní strašně. Chceš, abych s tebou zavolal někomu?"

Nemusíte mít odpověď. Stačí, když neodcházíte. Když neříkáte: "Bude to lepší." Když neříkáte: "Zkus se víc snažit." Když říkáte: "Jsem tady. Chceš, abych se podíval, co máš na mysli?"

Krizový plán - co je to a jak ho udělat?

Krizový plán není dokument na papíře. Je to to, co si někdo vytvoří, když je ještě schopen přemýšlet. Obsahuje tři věci:

1. Kontakty: Kdo zavolat? 116 123, 116 111, 155, někdo, kdo vás zná a kdo vás neopustí.
2. Osobní zdroje odolnosti: Co vás uklidní? Hudební skladba? Pohádka z dětství? Zvíře? Místo, kde jste se cítili bezpečně?
3. Techniky deeskalace: Co děláte, když se to začne zhoršovat? Dýchání? Procházka? Zápisky? Něco, co vás přivede zpět do těla.

Tento plán není pro "když to bude špatně". Je to pro "když to začne být špatně". Když se začnou objevovat první známky: nespavost, odtržení od lidí, nechce se nic dělat, myšlenky, že "všichni by byli lepší bez mě". V těch chvílích si vezměte ten plán a začněte s ním pracovat. Ne čekat, až bude příliš pozdě.

Co je největší chyba, kterou lidé dělají?

Chyba není v tom, že někdo nezavolal. Chyba je v tom, že si myslí, že to někdo "vyřeší". Nebo že to "prostě přejde". Nebo že to je "jen fáze". Nebo že to není "vážné, protože neudělal to, co by se mělo dělat". Sebevražedné sklony nejsou o tom, kdo je silnější. Nejsou o tom, kdo má víc peněz, víc přátel, víc úspěchů. Jsou o tom, že někdo dosáhl bodu, kde mu všechno přestalo dávat smysl. A v těch chvílích potřebuje někoho, kdo ho neodmítne. Kdo ho nezatracuje. Kdo ho neřekne: "Ale proč?"

Největší chyba je mlčet. Největší chyba je říct: "To se překoná."

Největší chyba je neříct: "Jsem tady."