Může psychoterapie ublížit? Rizika, vedlejší účinky a jak se před nimi chránit

Psychoterapie je obecně vnímána jako bezpečný nástroj pro zlepšení duševního zdraví. Představujeme si ji jako prostor plný empatie, kde se postupně uvolňují uzly starostí. Realita ale bývá často složitější. Stejně jako léky mají vedlejší účinky, může i psychoterapie být procesem, který má své riziko a potenciál k poškození klienta při nesprávném vedení nebo indikaci. Může vás zhoršit, vést k závislosti na terapeutovi nebo dokonce otevřít traumatické vzpomínky bez dostatečné podpory. Je to nepříjemné téma, které se odborníci dlouho snažili ignorovat ve snaze udržet image pomoci. Dnes už víme, že negativní účinky nejsou jen výjimkou.

Tento článek se podívá na to, co se může v terapii pokazit, proč k tomu dochází a jak můžete rozpoznat varovné signály ještě předtím, než vám léčba ublíží. Nejde o to odstrašit vás od pomoci, ale naučit vás ji brát s zdravou skeptičností a aktivněji se do ní zapojit.

Kdy pomoc přestane pomáhat: Definice rizika

Většina lidí si myslí, že pokud se během terapie necítí lípej, jednoduše „to nefunguje“. To je ale jen polovina pravdy. Existuje rozdíl mezi absencí efektu a aktivním poškozením. V odborné literatuře se tomuto jevu říká negativní účinek psychoterapie. Podle studie publikované v časopise Psychoterapie (2018) spadají tyto jevy do kategorie „riziko terapie“, což zahrnuje všechny známé reakce, které mohou klientovu situaci zhoršit.

Závažné následky, jako je trvalé poškození osobnosti nebo život ohrožující stavy, jsou skutečně vzácné. Častější jsou však méně dramatické, ale velmi bolestivé situace. Například dočasné zesílení úzkosti, deprese nebo pocit beznaděje. Výzkumy ukazují, že přibližně 5 až 10 procent klientů hlásí výrazné zhoršení stavu, zejména v počátečních fázích léčby. Pokud terapeut neví, jak s tímto „odkloněním“ pracovat, může se z krátkodobého nepohodlí stát dlouhodobý problém.

Hlavním viníkem není vždy samotná metoda. Často jde o kombinaci faktorů: kompetence terapeuta, specifické vlastnosti klienta a okolnosti, za kterých se terapie dělá. Princip Primum non nocere (Napřed neškodit), který známe z medicíny, platí i zde. Pokud terapeut tento princip porušuje, například použitím příliš intenzivních technik bez vytvoření bezpečného základu, překračuje hranici pomoci a stává se zdrojem újmy.

Nejčastější negativní dopady terapie

Negativní účinky se neprojevují jen jako „nepomohlo to“. Mají konkrétní tvář. Zde je přehled toho, co nejčastěji hlásí klienti a co potvrzují klinické studie:

• Terapeutická závislost: Klient se začne cítit dobře pouze ve chvíli, kdy je s terapeutem. Venku z ordinace se cítí opuštěný a neschopný fungovat. Tento jev je nejvýraznější u lidí se závislým osobnostním stylem nebo těm, kteří nemají jinou sociální oporu.
• Emoční stres a retraumatizace: Terapie by měla pomoci zpracovat trauma. Někdy ale probodne povrch příliš rychle. Klient se ocitne v lavině emocí, které neumí zvládnout, protože mu chybí nástroje pro regulaci. Místo uzdravení nastane zhoršení úzkosti nebo panických atak.
• Přehlédnutí somatického onemocnění: Některé duševní potíže jsou důsledkem fyzického problému (např. štítná žláza, neurologické problémy). Pokud se terapeut zaměří jen na psychologii a neodkazuje klienta k lékaři, může dojít k zanedbání vážné choroby.
• Zhoršení mezilidských vztahů: Během terapie se člověk může stát více asertivním nebo kritickým vůči sobě samému. To může vést k rodinným krizím, rozvodům nebo ztrátě přátelství, pokud okolí není připraveno na změny.
• Finanční zátěž: Psychoterapie stojí peníze. Pokud klient utratí částku, kterou si nemůže dovolit, a výsledky nepřicházejí, vzniká stres z dluhu a pocit bezmocnosti, který situaci dále komplikuje.

Jak upozorňuje prof. Stanislav Milotinský z kliniky Psyon, i moderní a slibné přístupy, jako je MDMA-assistovaná terapie, nesou svá rizika. Bez extrémní opatrnosti a kvalifikovaného dozoru hrozí zhoršení stavu. Tradiční verbální terapie nejsou imunní proti chybám.

Kdo je v největším ohrožení?

Není každý klient stejný. Některé skupiny lidí jsou statisticky více náchylné k negativním účinkům terapie. Rozpoznání těchto faktorů pomáhá terapeutu uprít přístup a klientovi mít realistická očekávání.

Studie Saxon et al. (2016) identifikovaly vyšší věk jako prediktor negativních účinků, zatímco jiné práce (Crawford et al., 2016) naznačují opak. To ukazuje na komplexitu problému. Jasnější souvislosti vidíme u osobnostních dispozic. Lidé s omezujícími rysy osobnosti, jako je extrémní potřebná schválení nebo strach z odmítnutí, mají tendenci idealizovat terapeuta. Když terapeut selže (a každý selže), prožívají to jako katastrofální zradu.

Dalším rizikovým faktorem je izolace. Klient, který nemá žádnou další oporu - žádné přátele, partnery ani rodinu - klade na terapeuta nesnesitelnou zátěž. Stává se jediným kotvou záchrany. To vede k toxické dynamice, kdy terapeut nedokáže poskytnout 24hodinovou podporu a klient se cítí opustěn. Chronický stav pacienta také hraje roli. Pokud je člověk v dlouhodobé depresi, jeho rezervy jsou vyčerpané a jakákoliv nová stimulace, i ta pozitivní, může být vnímána jako tlak.

Role terapeuta: Kdy selhává odborník?

Většina negativních účinků pramení z chyb na straně profesionála. Není to vždy úmyslné poškození, často jde o nezkušenost nebo slepou důvěru ve vlastní metodu. Jak upozorňuje článek v Psychiatrii pro praxi (2013), neznalost diagnostiky nebo důkazů o efektivitě daného přístupu je vážný etický problém.

Představte si situaci: Klient přichází s těžkou depresí. Terapeut, který věří pouze v jeden specifický přístup, ho nutí do konfrontace s dětstvím, i když klient je tak slabý, že sotva vstane z postele. Efektivnější by byla farmakoterapie nebo elektrokonvulzivní léčba, případně mírnější podpůrná péče. Ignorování tohoto faktu může klienta zlomit. Slepá důvěra v univerzální účinnost jednoho směru je nebezpečná.

Dalším kritickým bodem je kvalita terapeutického vztahu. Pokud se vztah zhoršuje, klient se cítí nepochopen, souděn nebo manipulován, terapie přestává být bezpečným prostorem. Terapeut musí být schopen reflektovat tuto dynamiku. Pokud se brání zpětné vazbě nebo bagatelizuje klientovy pocity („To je jen vaše obranný mechanismus“), vytváří prostředí pro emocionální násilí.

Jak se chránit: Praktický návod pro klienty

Neexistuje systém, který by vás ochránil stoprocentně. V České republice stále chybí centralizovaný systém hlášení vedlejších účinků, na rozdíl od Velké Británie, kde existuje National Audit of Psychological Therapies. To znamená, že zodpovědnost za bezpečnost leží velkou měrou na vašich ramenou. Zde je seznam kroků, které můžete podniknout:

1. Ptejte se na rizika předem: Dobrý terapeut by měl informovat o možných negativních dopadech ještě před zahájením spolupráce. Zeptejte se: „Co se může stát, když budeme pracovat na mém traumatu? Mohlo by se mi dočasně horší?“ Pokud terapeut odpoví, že „nic se nemůže pokazit“, buďte opatrní.
2. Sledujte svůj stav objektivně: Používejte jednoduché metody self-monitoringu. Například Outcome Rating Scale (ORS) nebo deník nálad. Pokud po měsíci pravidelných sezení vidíte trend klesající kvality života, zastavte se. Nečekejte na zázrak.
3. Hledejte strukturu a cíle: Terapie bez jasných cílů je půdou pro závislost. Každých několik sezení si s terapeutem projděte: „Čeho jsme dosáhli? Kam směřujeme? Máme plán na ukončení?“
4. Nespoléhejte jen na jednu formu pomoci: Pokud máte vážné potíže, kombinujte psychoterapii s jinými oporami. Sociální kontakt, pohyb, případně farmakologická léčba. Izolace do ordinace je nebezpečná.
5. Trénujte asertivitu: Pokud něco v terapii bolí, řekněte to. „Tato otázka mě zranila.“ „Necítím se bezpečně, když mi to říkáte tímto tónem.“ Reakce terapeuta vám řekne více než cokoli jiného.

V roce 2022 spustila Česká psychologická společnost pilotní projekt pro standardizaci hlášení negativních účinků. Ačkoli plná implementace trvá, trendy jdou správným směrem. Do roku 2027 bude v EU pravděpodobně vyžadováno systematické monitorování. Mezi tím musíte být svým vlastním advokátem.

Etika a právní rámec v ČR

Psychoterapie v České republice je regulována zákonem č. 96/2004 Sb. Ten definuje, kdo může výkon této činnosti legálně provozovat. Neznamená to ale automaticky, že je každý certifikovaný terapeut eticky bezchybný. Etické kodexy České psychologické společnosti a České lékařské komory vyžadují dokumentaci změn v klinickém stavu klienta. V praxi podle analýzy z roku 2022 systematicky monitoruje zhoršení stavu pouze 15 procent terapeutů.

To je propast mezi teorií a realitou. Pokud se cítíte poškozeni, máte právo podat stížnost příslušné komoře. Klíčové je zachování dokumentace. Ukládejte si e-maily, poznámky z relací a data plateb. Tyto doklady jsou nezbytné pro jakékoli budoucí řízení. Pamatujte, že ukončení terapie kvůli zhoršujícímu se stavu je legitimní a eticky závazný krok pro terapeuta. Neměl byste mít pocit viny, že „terapeuta zklamali“.

Shrnutí: Pomoc s očima otevřenýma

Psychoterapie je silný nástroj, ale není kouzelným prútlem. Může léčit, ale může i poškodit. Rizika jsou reálná - od emočního vypětí až po patologickou závislost na terapeutovi. Nejsou to ale důvody k rezignaci na pomoc. Jsou to důvody k tomu, abyste byli aktivními účastníky svého procesu.

Vybírejte terapeuty, kteří komunikují transparentně o rizicích. Hledejte ty, kteří používají validované nástroje pro měření pokroku a nebojí se odkázat vás jinam, pokud jejich přístup nefunguje. Buďte si vědomi svých zranitelných míst a sledujte, jak se cítíte nejen v ordinaci, ale i doma. Vaše duševní zdraví je vaši odpovědností, terapeut je jen průvodcem. Pokud ten průvodce vede do propasti, máte právo a povinnost otočit se a jít jinudy.