Komorbidity autismu: Jak ADHD, úzkost, epilepsie ovlivňují léčbu a jak pomáhat psychoterapií
pro, 2 2025
Autismus není jen jedna diagnóza. Je to spektrum, které často přichází s dalšími zdravotními výzvami - a ty mohou být daleko náročnější než samotný autismus. Více než 70 % dětí s poruchou autistického spektra (PAS) má alespoň jednu další poruchu. U tří z pěti je jich dvě nebo více. Nejčastější společníci autismu? ADHD, úzkost a epilepsie. A když se tyto problémy potkají, léčba se stává složitější než kdy kdy. Nejde jen o léky. Jde o to, jak poznat, co je skutečně autismus, a co je něco jiného - a jak to všechno správně spojit do jednoho plánu.
ADHD a autismus: Když se příznaky překrývají
ADHD se vyskytuje u 28 % dětí s autismem. To je skoro třetina. A přitom je to těžké poznat. Obě poruchy mají společné znaky: neschopnost soustředit se, impulzivita, obtíže s plánováním. Ale základ je jiný. U ADHD je problém v řízení pozornosti a impulsů. U autismu je to spíš obtíž s interpretací sociálních signálů, potřeba stále stejného ritmu a opakující se chování. Když je dítě v třídě, kde se neumí držet na místě, je to ADHD? Nebo je to jen zmatek z příliš hlasitého prostředí, které autismus zhoršuje? Diagnostika je zde klíčová. Standardní nástroje pro ADHD, jako jsou dotazníky pro rodiče, nejsou vždy platné pro děti s autismem. Můžete dostat špatnou odpověď, protože dítě neumí popsat, co cítí, nebo protože jeho hyperaktivita je reakcí na stres, ne na ADHD. Proto je potřeba komplexní vyšetření: pozorování v různých situacích, neuropsychologické testy, rozhovor s učiteli a rodiči. A hlavně - nespoléhat se jen na jednu diagnózu. Léčba? Stimulancia jako methylfenidát se používají, ale ne u všech. Některé děti s autismem reagují na ně docela negativně - zvýší se úzkost, zhorší se spánek, nebo se zhorší komunikace. V takových případech se zkusí atomoxetin, který není stimulant, ale pomáhá s pozorností. A vždy se musí začít s nízkou dávkou a pomalu zvyšovat. Nejde o to, co funguje u většiny, ale co funguje u tohoto konkrétního člověka.Úzkost: Nejčastější skrytá bolest
Když se dítě s autismem nechce vydát ven, nechce jít do školy nebo se všichni zlobí, když změníte plán, není to jen „tvrdohlavost“. Často je to úzkost. U 29 % dětí s PAS je úzkostná porucha. U dospělých je to ještě častější - až 50 %. A nejde jen o strach z třídy nebo z návštěvy u lékaře. Je to strach z neznámého, z překvapení, z toho, že někdo nechápe, co říkáte, nebo že se něco „neudělá správně“. Úzkost u lidí s autismem se často projevuje jinak než u ostatních. Může to být opakující se chování, jako se škrábaní nebo opakování vět, nebo úplné vyhýbání se situacím. Někdy se to překrývá s příznaky samotného autismu. A proto se často přehlíží. Lidé si myslí: „To je jen autismus.“ Ale úzkost je samostatná nemoc. A bez léčby se zhoršuje. Může vést k depresi, izolaci, nebo dokonce k selhání ve škole nebo práci. Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je nejúčinnější metoda. Ale ne tak, jak se používá u lidí bez autismu. Musí být upravena: méně hovoru, více vizuálních pomůcek, konkrétní kroky, jasná pravidla. Například místo toho, abyste řekli: „Zkus se uvolnit“, řeknete: „Když se cítíš nervózně, udělej tři hluboké dýchání, pak se podívej na tuto obrázku, který říká: ‘Jsem v bezpečí.’“ Tato terapie funguje i u dospělých. A není to jen „rozhovor“. Je to trénink mozku, jak reagovat jinak na stres.
Epilepsie: Skrytý rizikový faktor
Přibližně 30 % lidí s autismem má epilepsii. To je třikrát více než v běžné populaci. A není to jen o záchvatech, které vidíte. Mnoho lidí má „subklinické“ záchvaty - malé přerušení v mozku, které nevypadají jako klasický záchvat, ale ovlivňují pozornost, paměť nebo chování. Může to vypadat, že dítě „nechává“ vyučování, nebo se náhle ztratí v myšlenkách. To může být záchvat. Proto je u každého, kdo má autismus a zároveň má problémy s pozorností, pamětí nebo náhlými změnami chování, nutné udělat EEG. Nejen jednou. Někdy je potřeba dlouhodobé monitorování, protože záchvaty se nevyskytují každý den. A pokud se něco nachází, léčba je jednoduchá: antikonvulziva jako valproát nebo lamotrigin. Ale ne každé léky jsou vhodné pro každého. Některé mohou zhoršit chování nebo způsobit únavu. Důležité je: epilepsie není „příloha“ autismu. Je to samostatná neurologická porucha, která vyžaduje svou léčbu. A pokud ji neřešíte, může zhoršit všechno ostatní - výuku, komunikaci, sociální vztahy.Psychoterapie: Více než jen „hovor“
Léky pomáhají. Ale samy o sobě nestačí. Když máte autismus, ADHD, úzkost a možná i epilepsii, potřebujete něco, co vás naučí, jak žít s tím vším. A to je psychoterapie - ale ne ta, kterou znáte z filmů. KBT je nejvíce prokázaná metoda. Ale funguje jen, když je přizpůsobená. Není potřeba mluvit hodinu o emocích. Je potřeba mít plán: „Když se objeví něco nečekaného, udělej toto…“ Nebo: „Když se cítíš přetížený, použij tento signál, abys požádal o pauzu.“ Terapie se musí dělat pomalu. A musí zahrnovat rodinu. Rodiče potřebují vědět, jak reagovat, když dítě ztratí kontrolu. Sourozenci potřebují pochopit, proč jejich bratr nechce hrát hry. A škola potřebuje vědět, že když dítě „nechce“ dělat úkol, možná je přetížené, nebo má záchvat. Nejlepší terapie je ta, která se nezaměřuje jen na „opravit“ chování, ale na to, jak vytvořit prostředí, kde člověk s autismem může být sám sebou - a přitom se naučit, jak se v něm pohybovat.