Terapie vývojového traumatu: Jak attachment-based přístupy vytvářejí bezpečí pro děti a rodiče

Stovky dětí v Česku rostou v systému ústavní péče, pěstounských rodinách nebo domácích prostředích, kde se nikdy neucítily bezpečně. Tyto děti nejsou jen „těžké“ nebo „nesloučitelné“ - často přenášejí hluboké, vnitřní jizvy z raného vývoje. Tyto jizvy se jmenují vývojové trauma. A nejde o to, že dítě „něco udělalo špatně“. Jde o to, že jeho mozek se vyvíjel ve světě, kde důvěra, bezpečí a přílišná blízkost byly spojeny s bolestí, opuštěním nebo násilím. Výsledkem je komplexní posttraumatický stres (C-PTSD), poruchy připoutání, neschopnost projevovat emoce nebo trvalý strach před blízkostí. A tady přichází na řadu attachment-based přístup - konkrétně Dyadic Developmental Psychotherapy (DDP).

Co je vývojové trauma a proč je jiné než PTSD?

PTSD vzniká po jednorázové události - například dopravní nehodě nebo násilném útoku. Vývojové trauma je jiné. Vzniká postupně, v průběhu let, kdy dítě nezískává základní věci: bezpečný kontakt, když pláče; jistotu, že někdo přijde, když ho potřebuje; nebo pocit, že jeho emoce jsou přijatelné. Když dítě mění pěstouny čtyřikrát do věku šesti let, když jeho rodič je depresivní a neumí reagovat na jeho pláč, nebo když je vystaven emocionálnímu zanedbání - jeho mozek se učí, že svět je nebezpečný a lidé nejsou spolehliví. Tento vzor se vkládá do jeho nervového systému jako pravidlo: „Když se někdo přiblíží, je to nebezpečné.“ Toto není jen „chování“. Je to neurologická změna. U těchto dětí je amygdala (mozková oblast odpovědná za strach) přehnaně aktivní, zatímco prefrontální kortex (oblast pro řízení emoci a rozhodování) je podvyvinutý. Dítě tedy nevolí agresivitu nebo odtrženost - jeho mozek je v přípravě na útok, i když žádný útok není přítomen.

Co je DDP a jak funguje?

Dyadic Developmental Psychotherapy (DDP) je terapeutický přístup vyvinutý americkým psychologem Danem Hughesem. Není to „povídání o minulosti“. Není to „naučení dítěte, jak se chovat“. DDP funguje na úrovni, kde slova ještě neexistují - na úrovni citu, pohybu, pohledu, dechu, doteku. Základem je pět principů, které spolu tvoří zkratku PACE: Playfulness (hernost), Acceptance (přijetí), Curiosity (zvědavost), Empathy (empatie).

Terapeut neříká: „Nechápu, proč jsi se tak chovat.“ Místo toho říká: „Když jsi to řekl, cítil jsem, že jsi se chtěl odtrhnout. Je to pravda?“ A pak čeká. A sleduje. A neřeší chování - řeší, co se děje uvnitř dítěte. Když dítě začne křičet, terapeut neříká: „Ticho!“ - říká: „Tak to je hrozné. Cítím, že to musí být strašně těžké.“ A nechá to tam. Bez nátlaku. Bez příkazů. Jen přítomnost.

Důležité je, že DDP nepracuje jen s dítětem. Pracuje s dítětem a jeho pečovatelem. Rodič nebo pěstoun je v každém sezení. A to je klíč. Terapeut neřeší dítě jako „problém“. Řeší vztah. Vztah, který by měl být zdrojem bezpečí, ale je zdrojem strachu. A terapeut pomáhá rodiči zjistit: „Když dítě křičí, já se cítím vinen. A já se odtrhuju. A ono to cítí. A věří, že ho opouštím.“

Proč DDP funguje, kde jiné metody selhávají?

Kognitivně-behaviorální terapie (CBT) se zaměřuje na změnu myšlenek a chování. Ale co když dítě nemá slova, aby popsal svůj strach? Co když jeho mozek nechápe slova „jsem bezpečný“, protože nikdy nebyl? CBT může pomoci dospělým, kteří mohou analyzovat své myšlenky. Ale dítě, které přežilo ústavní péči, nemá kognitivní nástroje, aby to zvládlo.

DDP funguje jinak. Místo toho, aby se měnilo chování, DDP mění vnitřní zážitek bezpečí. Každé sezení je malým experimentem: „Co kdyby se někdo neodtrhl? Co kdyby se k němu přiblížil, i když je zlobný?“ A když se to stane - když rodič přijde, i když dítě křičí - mozek dítěte začíná přepisovat starý kód. „Někdo mě neopustí.“ „Můžu být zlobný a stále jsem milovaný.“

Výzkum z DSpace UK (Lebedová, 2023) ukazuje, že po 18 měsících DDP má 68 % klientů výrazné snížení symptomů C-PTSD. Po šesti měsících se u 73 % dětí snížila hyperaktivita amygdaly a zvýšila aktivita prefrontálního kortexu - tedy mozek se začíná přestavovat. Ve srovnání s CBT, která má u těchto dětí pouze 47 % klinického zlepšení, DDP ukazuje 82 % úspěchu.

Co je potřeba k úspěšné terapii?

DDP není „kouzelná metoda“. Je náročná. A vyžaduje od rodičů něco, co mnozí nemají: energii, trpělivost, vlastní zpracování svého traumatu.

Každé sezení trvá 60 minut a probíhá 1-2x týdně po dobu 12-24 měsíců. Rodiče musí absolvovat 32 hodin speciálního školení. A musí dělat domácí úkoly - mluvit s dítětem jinak, reagovat jinak, čekat jinak. A to je pro mnohé rodiče, kteří jsou už vyčerpaní, příliš. Podle ankety České psychologické společnosti (2023) 32 % rodin terapii předčasně ukončí právě kvůli tomu, že nezvládají domácí úkoly.

A ještě jedna věc: terapeut musí být výborně školen. Není to jen „přečíst knihu“. Musí umět udržet „duální povědomí“ - zároveň prožívat emoce dítěte a zůstat klidným zdrojem. To vyžaduje 8-10 měsíců intenzivního tréninku. V Česku certifikaci nabízí Asociace pro rozvoj psychoterapie (ARP) v Praze. Základní kurz stojí 28 500 Kč, pokročilá certifikace dalších 42 000 Kč.

Co říkají rodiče, kteří to zkusili?

Na platformě terapieprodetiarodice.cz (2024) matka dvou adoptovaných dětí píše: „Po 14 měsících DDP se změnilo chování našich dětí - přestaly mít noční můry, začaly projevovat emoce a konečně se k nám přidržují.“ Otec na Facebooku (červen 2023) říká: „DDP nám pomohlo po 9 měsících terapie vytvořit spojení s naším synem, který prožil 4 různé pěstounské rodiny.“

Ale nejsou jen pozitivní zkušenosti. Mnoho rodičů říká: „To je skvělá metoda, ale vyžaduje obrovskou energii. My už tak jsme vyčerpaní.“

A má pravdu. DDP není „lék“. Je to cesta. A cesta, která vyžaduje, aby rodič nejdřív přežil vlastní strach - a pak se naučil být bezpečným místem pro dítě.

Co DDP neumí - a co je jeho hranicí?

DDP není vhodný pro jednorázové trauma. Pokud dítě prožilo násilí, ale mělo stabilního pečovatele před tím - EMDR nebo somatická terapie mohou být efektivnější. DDP je pro trauma, které vzniklo v vztahu.

Další kritika: DDP nezahrnuje tělesné aspekty trauma. Dítě, které má trauma zakotvené v těle - například napětí v krku, neschopnost dýchat hluboce, ztuhlost - potřebuje i tělesné přístupy. To je slabina DDP. Ale v říjnu 2024 publikovala Michaela Čmíralová studii, která integruje techniky z Ogdenova přístupu do DDP. Výsledek? 22 % zvýšení efektivity u klientů s tělesně zakotveným traumatem.

A ještě jedna věc: výzkum DDP stále trpí nedostatkem velkých randomizovaných studií. To znamená, že neexistuje „zlatý standard“ pro jeho ověření. Ale klinická praxe, zkušenosti rodin a neurovědní data ukazují na jasný efekt.

Kam směřuje budoucnost DDP?

Trh terapií vývojového traumatu v Česku roste o 8,7 % ročně a dosahuje 185 milionů Kč. DDP tvoří 27 % tohoto trhu - třetí místo za PBSP a před EMDR. A trend je jasný: terapeuti kombinují DDP s neurofeedbackem, somatickou terapií nebo PBSP. 78 % českých terapeutů už dnes používá hybridní přístup.

V červnu 2023 Dan Hughes spustil projekt „DDP Next“ - digitální platformu pro vzdálenou supervizi terapeutů. Bude dostupná v březnu 2025. Cílem je zlepšit kvalitu terapie a zabránit špatné implementaci.

Ale varování je reálné. Eva Bušová říká: „Příliš rychlá komerzializace bez kontroly může poškodit reputaci této metody.“ A má pravdu. DDP není „výrobek“. Je to hluboká lidská práce. A když ji zneužijí, ztratí svou sílu.

Co můžete udělat, pokud jste rodič nebo terapeut?

Pokud máte dítě, které má problémy s vztahy, které se odtrhuje, které se zlobí, když se k němu někdo přiblíží - a pokud jste už vyzkoušeli všechno, co vám doktoři doporučili - zvažte DDP. Hledejte certifikovaného terapeuta. Neřešte chování. Řešte vztah.

Pokud jste terapeut a chcete se specializovat - začněte školením u ARP. Nejdřív teorie, pak praxe, pak supervision. Nejdřív se naučte být přítomný. Pak se naučte být bezpečný. Pak se naučte pomáhat dítěti, aby se naučilo věřit.

DDP není rychlá cesta. Ale je jednou z mála cest, která opravdu může přeměnit strach v důvěru. A to je víc než terapie. Je to obnova lidskosti.