Terapeutická práce se studem a vinou po traumatu: Jak najít cestu k soucitu s sebou

Stud a vina po traumatu nejsou jen emoce. Jsou to těžké zátěže, které se přilepí k vaší kůži, jako mokrý plášť, který nikdy neschnul. Můžete se snažit je odstranit, přesvědčovat se, že to nebyla vaše vina, ale ony se vracejí - v nočních můrách, v tichých chvílích, kdy se nikdo neptá, proč jste tak tichý. Víte, že to nebylo vaše chyba, ale vaše tělo si to pamatuje jinak. A vaše srdce si to pamatuje ještě lépe.

Proč se vina a stud po traumatu neodpoutají jen slovy?

Nejčastější chyba je myslet, že stačí říct: „To nebyla moje vina.“ A pak se očekává, že se všechno vyřeší. Ale trauma není jen příběh, který můžete přečíst a zapomenout. Je to zážitek, který se uložil v těle, v nervových dráhách, v hormonálních reakcích. Když jste jako dítě při násilí zůstali bez pomoci, váš mozek si řekl: „Musel jsem něco udělat, jinak bych zemřel.“ A proto jste se vinný. Ne proto, že jste něco špatně udělali, ale proto, že váš mozek potřeboval nějaký vysvětlení, aby se cítil v bezpečí. A vina je jednoduché vysvětlení. Její cena? Vaše důvěra ve svou hodnotu.

Stud je ještě hlubší. Je to ten pocit, že jste „něco špatného“ - že jste nebyli dost silní, dost chytří, dost dobrý. A to všechno se zakotvilo v dětství, kdy jste se učili, že „dobrý člověk“ se nebrání, že „dobrý člověk“ mlčí, že „dobrý člověk“ se neptá. A teď, když jste dospělí, vás tyto vzorce stále řídí. I když už nežijete v tom násilí, vaše tělo si stále pamatuje, jak se mělo chovat.

Co je trauma-informovaná terapie a proč je jiná?

Tradiční terapie se často zaměřuje na to, co se stalo. „Pověz mi, co se stalo.“ „Popiš to.“ „Jak jsi se cítil?“ Ale pro někoho, kdo přežil dlouhodobé násilí, to znamená znovu prožít to, co ho rozdrtilo. A to nemusí pomoci - může to jen zhoršit pocit viny a studu.

Trauma-informovaná terapie je jiná. Nejdřív se ptá: „Jak se teď cítíš?“ „Můžeš se teď bezpečně dívat na toto?“ „Co ti teď dává pocit bezpečí?“ Terapeut nechce, abyste se vrátili do minulosti - chce, abyste se naučili být v přítomnosti. A to je klíč. Bezpečí v terapii není jen absence hrozby. Je to pocit, že někdo vás vidí, slyší a neváží se na vás. To je to, co může začít měnit všechno.

Podle výzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 je 85 % klientů, kteří měli s terapeutem „velmi důvěryhodný“ vztah, dosáhlo významného pokroku. Ti, kteří se cítili „přemáháni“ nebo „posuzováni“, často ztratili víru v terapii. A to je důvod, proč je výběr terapeuta důležitější než jeho titul.

Jaké techniky skutečně pomáhají?

Není jedna metoda, která funguje pro všechny. Ale některé se ukázaly jako velmi účinné pro práci se studem a vinou po traumatu.

• EMDR - Eye Movement Desensitization and Reprocessing. Tato metoda, vyvinutá Francine Shapiro v roce 1987, pomáhá mozku přesměrovat traumatické vzpomínky. Místo toho, abyste je znovu prožívali, vaše oči sledují pohyb prstů terapeuta, a váš mozek začíná tyto vzpomínky „přesouvat“ do jiného kontextu. Není to „zapomenutí“ - je to „přeměna“. V metaanalýze z roku 2018 byla úspěšnost EMDR při redukci symptomů PTSD na více než 50 % v 12 sezeních 77,9 %.
• Tělesně orientovaná terapie - Trauma se ukládá nejen v hlavě, ale i v těle. Váš břicho se svírá, když se někdo zvýší hlasem. Vaše ramena se zvedají, když se někdo přiblíží. Tělesně orientovaná terapie vás učí, jak tyto reakce pozorovat, nezakazovat je, ale pomalu je uvolňovat. Není to „dýchání do břicha“ jako cvičení - je to hluboké poslouchání toho, co vaše tělo říká, když se nikdo neptá.
• Ketaminem asistovaná psychoterapie - Od roku 2022 se v ČR pilotně používá u těžkých případů. U 78 % účastníků vedla k 63 % snížení pocitů viny a studu. Není to „rychlé řešení“. Je to nástroj, který umožňuje přístup k emocím, které byly příliš silné k tomu, aby je člověk mohl zpracovat bez pomoci.

Je důležité vědět: žádná z těchto metod není „zázračná“. Všechny vyžadují čas, bezpečí a terapeuta, který vás nevyhodnocuje. A všechny začínají stejně - s tím, že se můžete zastavit. Že se můžete nechat být. Že nemusíte být silný.

Co se stane, když se necháte pomoci?

Nejde o to, že se „vyléčíte“. Jde o to, že se znovu spojíte s tím, kdo jste před tím, než se všechno rozbilo.

Uživatel TraumaSurvivor89 na Redditu napsal: „Po pěti letech terapie jsem konečně přestal cítit tu vražednou vinu za to, že jsem nepomohl své sestře při domácím násilí. Terapeutka mě učila, že jsem tehdy dělal, co jsem mohl jako 12letý kluk.“

Ten pocit - že jste byli dítě, které dělalo, co mohlo - je křížový bod. Je to když se vina přemění v soucit. Ne vůči tomu, kdo vás zranil. Ale vůči tomu, kdo jste byli.

Podle průzkumu Mezirolemi (2023) zahrnujícího 150 klientů v ČR: 68 % hlásilo výrazné zlepšení po 12 měsících, 22 % mírné. Jen 10 % nemělo žádnou změnu - a v těchto případech byl klíčovým faktorem špatný terapeutický vztah. Ne terapie. Vztah.

Co dělat, když terapie nepracuje?

Někdo přišel na terapii, měl 18 měsíců, a řekl: „Cítila jsem se hůř než kdy jindy.“ Proč? Terapeut ho nutil opakovat detaily útoku. „Já jsem se cítila ještě více vinená a zahanbená.“

To není terapie. To je retraumatizace.

Když se vám terapie nezdá bezpečná, když se cítíte, že vás někdo „prosazuje“ nebo „přemáhá“, zastavte se. Nejste vinení za to, že to nefunguje. Váš mozek se jen brání - a má pravdu. Pokud se vám terapie nezdá bezpečná, není to vaše chyba. Je to signál.

Není potřeba „dokončit“ terapii. Je potřeba najít terapeuta, se kterým se můžete nechat být. A to je důležitější než všechny techniky na světě.

Co můžete dělat teď - i bez terapeuta?

Nemusíte čekat, než se najde „správný“ terapeut. Můžete začít teď.

• Přestanete se ptát: „Proč jsem to nezabránil?“ Začněte se ptát: „Co jsem dělal, abych přežil?“
• Dejte si pět minut denně, abyste se dotkli svého těla. Položte ruku na hrudník. Dejte ruce na břicho. Neříkejte nic. Jen se nechte být. Pokud se tělo napne - je to normální. Pokud se uvolní - je to pokrok.
• Najděte jednu věc, která vás připomíná, že jste stále živý. To může být čaj, který si vaříte, zvuk deště, když spíte, nebo zpěv ptáka ráno. Připomínka, že život pokračuje - i když vy jste se cítili, že se zastavil.
• Najděte podporu. In Via (800 111 122) nebo Centrum pro podporu duševního zdraví nabízejí bezplatné skupinové setkání. Nejste sami. Nikdy jste nebyli sami.

Co se děje v Česku?

Od roku 2020 se počet certifikovaných trauma terapeutů v Česku zvýšil o 47 %. V roce 2023 pokryla VZP alespoň 12 sezení trauma terapie ročně pro klienty s PTSD. To je změna. Ale ne dostatečná.

Ještě 78 % českých terapeutů má jen základní trénink. Pouze 32 % má certifikaci v EMDR nebo somatic experiencing. A přesto se na trhu objevují kliniky, které slibují „rychlé vyléčení z traumatu“ za 20 000 Kč. To není terapie. To je výlučně obchod.

Největší poptávka je po terapii pro oběti domácího násilí (38 %), násilí na dětech (29 %) a násilí na pracovišti (17 %). A přesto je terapie stále příliš drahá, příliš dlouhá, příliš tajná.

Do roku 2027 se očekává, že počet trauma terapeutů vzroste na 410. To je dobrá zpráva. Ale nejlepší zpráva je jiná: lidé začínají mluvit. A to je první krok k uzdravení.

Co je cesta k soucitu?

Cesta k soucitu není cesta pryč od viny. Je to cesta k tomu, abyste se podívali na vlastní ruce a řekli: „Ty jsi se snažil. A to je dost.“

Není to o tom, že jste „v pořádku“. Je to o tom, že jste „člověk“. A člověk, který přežil, je už v pořádku. Ne proto, že se něco změnilo. Ale proto, že jste zůstal. A to je největší důkaz síly, kterou nikdo nemůže vzít.

Než se vrátíte k tomu, co se stalo - vraťte se k tomu, kdo jste teď. A pak se zeptejte: „Co bych potřeboval, kdybych byl ten dítě, které to prožilo?“

Možná byste mu dali nějaký teplý nápoj. Možná byste ho objali. Možná byste mu řekli: „Není to tvoje vina. Jsi v bezpečí.“

Už to děláte. Právě teď. Když čtete tyto slova. Když se necháte dotknout. Když si dovolíte cítit. To je začátek.