Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s psychoterapeutem se často obáváte jako něco, co bude příliš přísné, mechanické nebo dokonce zlobivé. Ale ve skutečnosti je úvodní anamnéza přesně opakem - je to místo, kde se vám dá prostor, aby jste byli sám sebou. Nejde o test, nejde o přiznání vinnosti. Jde o to, aby terapeut pochopil, jaký je váš svět - ne tak, jak ho vidíte vy, ale jak ho žijete.

Proč vůbec začít anamnézou?

Anamnéza není jen seznam otázek, které terapeut přečte z papíru. Je to základní stavební kámen celé terapie. Bez ní byste mohli sedět roky a terapeut by vám mohl odpovídat na všechno - ale nikdy by nevěděl, proč vlastně přicházíte. V Česku se dnes standardně používá strukturovaný přístup, který kombinuje klinickou přesnost s lidskou přítomností. Podle výzkumu na 1. lékařské fakultě UK trvá průměrná úvodní anamnéza 60 až 90 minut. A většina terapeutů věnuje přibližně 35 % času tomu, aby pochopili váš aktuální problém - ne jen co se děje, ale jak se to cítí.

Nejde jen o to zjistit, že máte úzkost. Jde o to pochopit, kdy se poprvé objevila, jak se měnila, jak na ni reagujete, kdo vás podporuje, kdo vás ignoruje, a jestli jste si vůbec dovolili říct, že to bolí. To je ta první věc, kterou terapeut chce slyšet: pravda. Bez falešných úplnění, bez „to je nic“.

Co se terapeut ptá - a proč?

Terapeut neptá se náhodně. Každá otázka má svůj účel. Ať už jste přišli kvůli depresi, úzkosti, problémům ve vztahu nebo prostě proto, že se cítíte „ztracení“ - otázky se řadí do pěti klíčových oblastí.

1. Současný problém a jeho vývoj

„Kdy jste si poprvé všimli, že je něco špatně?“ Toto je první otázka, kterou slyšíte. A nejde jen o datum. Jde o to, zda se problém objevil po rozvodu, po ztrátě práce, po smrti rodiče, nebo jestli to bylo postupné, jako když se voda pomalu napouští do koupelny a najednou se vám voda přelévá přes okraj. Terapeut chce vědět, jak se problém vyvíjel - jestli se zhoršoval po nějakých událostech, jestli byly období klidu, jak na to reagovali vaši blízcí.

Proč to dělá? Protože když ví, jak se problém vyvíjel, může odhadnout, zda jde o reakci na konkrétní událost (např. trauma) nebo o trvalý vzorec (např. nízká sebeúctu). To rozhoduje, jestli bude terapie krátkodobá a cílená, nebo delší a hlubší.

2. Osobní a zdravotní historie

„Měli jste někdy nějaké fyzické nebo psychické onemocnění? Byli jste někdy hospitalizováni? Užívali jste nějaké léky?“

Tato část zní jako lékařský dotazník, ale není to tak. Terapeut nechce jen seznam diagnóz. Chce pochopit, jestli vaše psychické potíže mohou mít fyzický kořen - například štítná žláza, nízký vitamín D, nebo dopad léků na nervový systém. Mnoho lidí se snaží „vyřešit“ úzkost psychoterapií, když ve skutečnosti potřebují jen upravit léčbu štítné žlázy. Nebo naopak - někdo má chronickou bolest, ale její základ je emocionální. To se dá odhalit jen přes přesnou anamnézu.

Terapeut také ptá na předchozí terapie. „Co vám pomohlo? Co ne?“ Tato otázka je klíčová. Pokud jste už někdy byli u terapeuta a cítili jste se zneužíváni, ignorováni nebo nepochopeni - to je důležitá informace. Terapeut to nezapomene. A pokud jste dříve měli úspěch, ví, kde může začít znovu.

3. Rodinná anamnéza

„Jaký je zdravotní stav vašich rodičů, sourozenců? Byli někdo v rodině s podobnými potížemi?“

Tady se nejedná o genetický detektiv. Jde o to, že v rodině se některé vzory opakují - například úzkost, závislost, emocionální odstup. Někdy to není genetika, ale výchova. Když jste vyrůstali v rodině, kde se neříkalo „mám smutek“, ale „buď silný“, a když jste viděli, jak vaše matka zmlkla po rozvodu, pak se může stát, že i vy se naučíte tlumit své emoce. To se v terapii objeví jako „nevím, co cítím“. A terapeut to musí vědět, aby vám pomohl najít slova pro to, co jste se naučili skrývat.

4. Sociální a životní podmínky

„S kým žijete? Jaký máte pracovní prostředí? Jak se financově vypořádáváte? Máte někoho, komu můžete říct, že vám je špatně?“

Tady se neptají jen na adresu. Ptají se na vaši podporu. Jestli máte někoho, kdo vás neopouští, když se „rozpadnete“. Jestli máte práci, která vás vyčerpává, nebo která vám dává smysl. Jestli se vám daří platit účty, nebo jestli se každý měsíc bojujete s tím, jestli si koupit léky nebo jídlo. To všechno má vliv na to, jak rychle můžete pokročit v terapii. Pokud žijete v nebezpečném prostředí, nebo pokud se o vás nikdo nestará, terapie nebude fungovat jen tak - potřebujete bezpečí, nejen slova.

Ještě jedna věc: terapeut se ptá na to, jestli bydlíte v domě s výtahem. Ano, opravdu. Pokud máte fobii nebo tělesné omezení, a vaše bytovka má 5 pater bez výtahu - to je překážka. A pokud se o vás nikdo nestará, tak to znamená, že vás může zastavit i jednoduchá věc jako výstup z domu. To není drobnost. To je věc, která rozhoduje o tom, jestli se vůbec budete scházet.

5. Současné fungování

„Jak se vám daří spát? Jíte pravidelně? Dokážete se soustředit? Můžete pracovat? Máte zájem o věci, které dříve bavily?“

Toto je jako „měřítko“ vašeho stavu. Terapeut si to zapisuje, aby mohl později říct: „Před třemi měsíci jste říkal, že se vám nechce vstávat. Dnes vstáváte v 7 hodin a jste na schůzce. To je změna.“

Bez tohoto základu nemůžete měřit pokrok. A bez pokroku se člověk začne ptát: „A proč to vůbec dělám?“

Proč to všechno potřebujete?

Někteří lidé si myslí, že „to všechno“ je přehnané. „Mám úzkost. Proč se ptát na mého otce?“ Ale právě v tom je síla psychoterapie: problém, který se jeví jako „jedna věc“, je ve skutečnosti spojený s celým systémem - vašimi zkušenostmi, vaší rodinou, vaším prostředím, vaší tělesnou zdravotní historií.

Bez úvodní anamnézy je terapie jako léčba bolesti hlavy, když ve skutečnosti máte nádor v mozku. Anamnéza je ta část, která vám řekne, co je příčina.

Podle výzkumu Ministerstva zdravotnictví z června 2023 snižuje kvalitní úvodní anamnéza riziko neúspěšné terapie o 34 %. To znamená: když se terapeut ptá správně, vy máte třikrát větší šanci, že se vám bude lépe.

Co se nestane

Některé věci se v úvodní anamnéze nestanou. Nebudete posuzováni. Nebudete označováni za „blbného“ nebo „nemocného“. Nebudete vytahováni z vašich zkušeností jako z krabice. Ani jednou se neptají: „Proč jste to udělal?“

Terapeut se ptá: „Co se stalo?“ „Jak jste to cítil?“ „Co jste potřeboval?“

Je to rozdíl, který je zásadní. Jeden přístup vás obviňuje. Druhý vás chce pochopit.

Co dělat, když se cítíte nejistě?

Je úplně normální, že se cítíte zmateně. Některé otázky mohou způsobit pocity viny, stydu nebo zlosti. To je normální. Terapeut to ví. A pokud se cítíte, že vás někdo „přehlíží“, nebo že vás nechává jen „vysvětlovat“ své bolesti, nemusíte to dělat. Není to vaše povinnost. Ani jedna anamnéza nevyžaduje, abyste přiznali všechno hned.

Ve skutečnosti je mnoho lidí, kteří se vracejí na druhou schůzku - protože se chtěli „připravit“. To je v pořádku. Anamnéza není test. Je to začátek dialogu. A dialogy se nekonají za jednou noc.

Co se děje dál?

Po anamnéze terapeut neřekne: „Tak teď jste nemocný, začneme léčit.“

Řekne: „Děkuji, že jste mi to řekl. Teď vím, o čem se bude jednat. A teď se podíváme, co byste chtěl dosáhnout. A jak byste si představoval, že to bude vypadat, když se vám bude lépe.“

To je ten moment, kdy se anamnéza mění v terapii. Nejde jen o to, co je špatně. Jde o to, co chcete.

Ve výzkumu České psychoterapeutické společnosti z roku 2023 se 89 % expertů shodlo: „Systematická anamnéza zůstane nezbytnou součástí psychoterapeutického procesu i v éře digitálních nástrojů.“

A to proto, že žádný algoritmus, žádný dotazník, žádná aplikace nemůže nahradit to, co se děje, když někdo poslouchá - opravdu poslouchá - a neříká: „To je normální.“ Ale říká: „To zní jako velká bolest. A já jsem tady.“