Histrionská porucha osobnosti: Jak rozpoznat dramatické chování a co pomáhá v psychoterapii

Histrionská porucha osobnosti není jen o přehnaných výkřicích nebo šaty, které vždycky přitahují pohled. Je to hluboká psychická potřeba být viděným, slyšeným, vnímaným - ať už cenu jakoukoliv. Lidé s touto poruchou nevytvářejí scény z kaprice. Vytvářejí je proto, že bez pozornosti se cítí neexistující. A to je ten pravý boj - ne s ostatními, ale s vlastní prázdnotou.

Co je histrionská porucha osobnosti skutečně?

Histrionská porucha osobnosti (ICD-10: F60.4) patří do klastru B poruch osobnosti - skupiny, kde dominují emocionální výkyvy, impulzivita a dramatické chování. Ale to, co ji odlišuje od hraniční nebo narcistické poruchy, je jednoduché: nejde o potřebu moci nebo obdivu. Jde o potřebu okamžité pozornosti. Bez ní se člověk zhroutí.

Nejde o to, že by někdo byl „příliš emocionální“. Jde o to, že jeho emocionální reakce nejsou vnitřně generované. Jsou reakcí na okolí. Příklad: žena, která se při každém konfliktu s partnerem rozpláče, zavolá rodiče, pošle fotky na sociální sítě a začne hledat nového muže - to není „přehnaná reakce“. Je to mechanismus, který ji udržuje naživu. Pokud nejsou pozornost a reakce okolí, cítí se jako stín.

Historicky se jí říkalo „hysterická psychopatie“. Dnes víme, že to není žádná „ženská choroba“. V Česku se však vyskytuje třikrát častěji u žen než u mužů. Proč? Kultura. V naší společnosti se ženám dovoluje více emocí, více teatrálnosti, více „přehnanosti“. Muži s podobnými rysy často skončí v kriminálním systému nebo jako „těžko zvládnutelní kolegové“ - nikdy ne jako pacienti s histrionskou poruchou.

Jak se projevuje?

Není to jen o šatách nebo hlasu. Je to o tom, jak se člověk chová, když si myslí, že ho nikdo nevidí. A pak, když ho vidí - jak se chová, když si myslí, že ho už nevidí.

• Extrémní dramatickost: Banální konflikt na parkovišti se promění v tragédii. Někdo zapomněl vypnout světla? To je zrada. Ztracená taška? To je zradník.
• Povrchová emotivita: Pláč, smích, vztek - všechno je hra. Rychle přechází z jednoho stavu do druhého. A nikdy se nezdrží dlouho. Jako herec, který si nezapamatoval text.
• Sexuální provokace jako nástroj: Nejde o sexuální touhu. Jde o to, aby se na sebe upozornilo. Když někdo začne příliš výrazně koukat na kolegy, příliš škaredě oblečený, nebo příliš „náhodně“ dotýkat se cizích lidí - není to „přirozené“. Je to výzva k reakci.
• Manipulace skrze obětování: „Nikdo mě nechápe.“ „Všichni mě zneužívají.“ „Já jsem jediná, kdo to dělá.“ To není žalost. To je nástroj. A funguje. Lidé chtějí pomoci. A tak pomáhají - až do chvíle, kdy už to nevynášejí.
• Neustálá obměna vztahů: Vztahy trvají 3-6 měsíců. Pak přijde „nudný“, „neporozumělý“, „nechápe mě“. A hledá se nový partner, nový zážitek, nový „život“.

Ve firmě se to projevuje jinak. Tady se nepláče. Tady se pomlouvá. „Všichni kolegové mě nenávidí, ale šéf mě miluje.“ A pak, když šéf odjede do dovolené, „všichni mě zradili“. To není konflikt. To je hra. A hra je její život.

Co je za tím?

Pod tím dramatickým šou je prázdný prostor. Hluboká nejistota. Nízká sebevědomost. A strach, že když se přestaneš chovat jako herec, nikdo tě nezachytí.

Podle výzkumů z Lékařské fakulty UPOL v Olomouci je klíčovým faktorem dětství. Když dítě dostávalo pozornost jen tehdy, když se chovalo „extrémně“ - buď plakalo, nebo se chovalo jako „příšera“ - naučilo se, že normální chování je neviditelné. A tak se dospělý člověk učí, že jen dramatické chování ho udrží naživu.

Genetika také hraje roli. U 40 % pacientů má někdo z rodičů podobné rysy. Ale to není „dědičná choroba“. Je to „dědičný způsob přežití“. A když se ten způsob opakuje v rodině, stává se normou.

Je důležité rozlišit: ne každý, kdo je expresivní, má poruchu. Až 30 % lidí s histrionskými rysy je jen velmi výrazná osobnost. Porucha je tam, když se to stává závislostí. Když bez pozornosti člověk nemůže dýchat.

Proč je těžké to léčit?

První překážka je diagnostika. V Česku se 25 % pacientů chybně diagnostikuje. Někdo má jen „výraznou osobnost“. Někdo má hraniční poruchu. Někdo má jen špatné vztahy. A všichni se dostanou do stejného kancelářského křesla.

Dr. Petra Stejskalová z Pražské klinické psychologie říká: „Když ti řeknu, že máš poruchu, neříkám ti, že jsi špatný. Říkám ti, že tvoje způsob, jak se přežíváš, už nefunguje.“ Ale lidé to neslyší. Slyší: „Jsi nemocný.“ A pak odchází.

Druhá překážka: terapie je dlouhá. Kognitivně-behaviorální terapie trvá minimálně 18 měsíců. Dva roky. Dvě stě sezení. A každý týden se pacient pokouší ovlivnit terapeuta. „Vy jste jediný, kdo mě chápe.“ „Zítra přijdu, ale jen když mi dáte nový termín.“ „Nemůžete mi dát telefon?“

Terapeut musí být jako stěna. Nezachytit. Nezakápat. Nezakládat. Ale stát tam. A nechat pacienta, aby se sám naučil, že je hodný - i když nikdo nepláče.

Co pomáhá?

Nejsou to léky. Nejsou to tablety. Je to terapie. A ne každá.

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je základ. Učí se, jak rozpoznat, kdy je „dramatická reakce“ jen reflex. Když se pacient chystá zavolat 10 lidem, aby mu pomohli s tím, že mu ztratil klíč, musí se naučit zastavit se. A položit si otázku: „Co se stane, když to neudělám?“

Dialektická behaviorální terapie (DBT) je pro některé klíč. V Bohnicích ji testovali v letech 2019-2021. U 57 % pacientů, kteří pravidelně chodili, došlo k výraznému zlepšení. DBT učí tolerovat emoce - bez toho, aby se musely vyjádřit přes křik, pláč nebo sex.

Nejnovější nástroj je aplikace EmoTrack. Od roku 2022 ji používají pacienti v Bohnicích. Každý den zaznamenávají svůj emocionální stav. A když se cítí, že potřebují pozornost - aplikace jim nabídne: „Zkus to nejprve napsat.“ Ne zavolat. Nevytvořit krizi. Jen napsat. A většinou to stačí. 32 % pacientů tak snížilo potřebu okamžité pozornosti.

Je důležité: léčba funguje, jen když se člověk nechá. A to je nejtěžší. 45 % pacientů přeruší terapii, protože nevidí okamžité výsledky. Ale výsledky nejsou v tom, že se přestane plakat. Výsledky jsou v tom, že se člověk naučí sedět v klidu. A přežít.

Co se děje v Česku?

V Česku je histrionská porucha osobnosti jednou z nejčastějších poruch osobnosti - tvoří 15 % všech diagnostikovaných případů. Celkově jich je v populaci 2-3 %. To je méně než ve Spojených státech, kde je to 4 %.

Problém je, že máme jen 47 certifikovaných klinických psychologů, kteří mají zkušenosti s poruchami osobnosti. Všichni jsou v Praze, Brně nebo Ostravě. V Olomouci, kde žiji, není žádný. Lidé cestují 200 km za sezením. A platí za něj 1 200 Kč. Roční trh na léčbu poruch osobnosti v Česku je 120 milionů Kč. Histrionská porucha představuje 18 milionů. Ale peníze nejsou problém. Problém je, že není kdo léčit.

Do roku 2024 plánuje Ústav zdravotnických informací a statistiky aktualizovat národní doporučení. Bude tam jasně napsáno: jak rozpoznat, jak léčit, jak dlouho. To je první krok k tomu, aby se to přestalo považovat za „ženskou hru“.

Co dělat, když máte někoho blízko?

Nemůžete ho „vyléčit“. Nemůžete ho „přesvědčit“. Nemůžete mu dát více lásky, aby se zklidnil. To je jako napouštět vodu do díry.

Co můžete udělat?

• Nepřijímejte hry. Když vytvoří krizi, neřešte ji. Nevolte. Nezavoláte. Nezavoláte rodiče. Neřeknete „to je špatné“. Prostě mlčte. A pak, když se zklidní, řekněte: „Vidím, že jsi se cítil ztracený. Chceš o tom mluvit?“
• Nepřiznávejte se jako „jediný, kdo tě chápe“. To je nástroj. Když to řeknete, podpoříte hru. Řekněte: „Mám tě rád. Ale já nejsem tvůj terapeut.“
• Nechte ho mít emoce, ale nechcejte je řešit. Pláče? Neříkejte: „Nechuť se.“ Řekněte: „Pláčeš. To je v pořádku. Budu tady.“ A pak nechte ho. Neřešte. Neřešte. Neřešte.
• Požádejte o pomoc. Pokud to trvá déle než 6 měsíců, a vy se cítíte vyčerpaní - najděte terapeuta pro sebe. Ne pro něj. Pro sebe. Protože to, co děláte, je těžké. A nejste sami.

Je to možné zvládnout?

Ano. Ale ne všichni.

Podle 10leté studie z Bohnic: 65 % pacientů s pravidelnou léčbou dosáhlo výrazného zlepšení. Měli stabilnější vztahy. Měli práci. Měli klid. Nebyli více „dramatickí“. Byli jen… lidé.

20 % mělo mírné zlepšení. Stále někdy „dělali scénu“. Ale už ne každý týden. A už ne kvůli tomu, že se cítili neviditelní.

15 % nemělo žádný efekt. Ne proto, že nechtěli. Ale proto, že nebyli připraveni. A to je normální. Léčba není záruka. Je to cesta. A někdo se na ni nevydá. A to je v pořádku. Až se jednou vydá - bude to jeho rozhodnutí. Ne vaše.

Histrionská porucha není trest. Je to způsob, jak se člověk snažil přežít, když nikdo neviděl, že potřebuje pomoc. A někdy, když se konečně někdo zastaví, poslechne, a neřekne: „Už to máš za sebou.“ - ale řekne: „Jsem tady. A ty jsi důležitý - i když neříkáš nic.“ - tady začíná opravdová léčba.