Kulturní aspekty psychoterapie: Jak kultura ovlivňuje, jak se terapie provádí a kdo na ni chodí

Psychoterapie není univerzální nástroj, který funguje stejně všude. Je to kulturní aspekty psychoterapie, soubor sociálních, rodinných a historických vlivů, které tvarují, jak lidé chápou emocionální potíže a jak se vztahují k terapeutovi. Also known as kultura terapie, it forms the invisible framework that determines whether someone sees therapy as a sign of weakness, a family matter, or a normal step toward feeling better. V Česku se často očekává, že terapie je něco pro ty, co mají „velký problém“ – a ne pro ty, kteří jen chtějí lépe rozumět sobě nebo svým vztahům. To je jinak než například ve Skandinávii, kde terapie je běžná součást života, podobně jako návštěva lékaře.

Co se týče rodinná terapie, přístup, který považuje problém za součást systému vztahů, nikoli jen za problém jednoho člověka, v Česku je stále podceňovaná. Většina lidí přemýšlí o terapii jako o něčem, co dělá jen on – ale v reálném životě se problémy rodí v interakcích: mezi rodiči a dítětem, mezi manžely, mezi prarodiči a rodiči. Terapie zaměřená na rodiče nebo zapojení prarodičů do procesu není v naší kultuře běžná – ale právě tyto přístupy mají největší dopad na děti a mladé lidi. Podobně i skupinová terapie, forma podpory, kde lidé sdílejí zkušenosti ve skupině pod vedením terapeuta – i když je levnější a efektivní pro úzkost nebo závislosti, mnozí se jí vyhýbají z důvodu stydu. Kultura nám říká: „Ty sám si s tím poradíš.“ Ale ve skupině se ukazuje, že to, co se zdá být vaší vlastní chybou, je ve skutečnosti společným lidským zážitkem.

Online terapie přinesla další kulturní přesun. Dříve se terapie dělala jen v kanceláři – teď se dělá z pohodlí domova, v autě nebo dokonce ve školní záchodce. Ale technologie nezměnila jen formát – změnila i to, jak lidé vnímají hranice. online terapie, forma terapie, která probíhá přes videohovory, ale stále vyžaduje jasné profesionální hranice a bezpečné prostředí není jen o tom, že se necestuje. Je to o tom, že lidé v Česku začínají přijímat, že terapie může být přístupná i bez toho, aby se museli přiznat „všem“ – což je pro mnohé klíčové. Někdo se neodváží říct, že chodí na psychologa, ale snadno řekne: „Dělám online sezení.“

Když se podíváte na data z národního monitoringu, vidíte, že 40 % deváťáků má příznaky deprese. Ale kolik z nich chodí na terapii? Méně než 10 %. Proč? Ne protože nechtějí pomoci – ale protože jejich kultura jim neumožňuje to požádat. Když se dítě zeptá, jestli může jít na psychologa, rodiči často odpovídají: „To je pro ty, co jsou šílení.“ A to je právě ten moment, kdy kulturní aspekty psychoterapie zničí možnost uzdravení. Nejde o nedostatek zdrojů – jde o to, že jsme se naučili mlčet o emocích, když je všechno „v pořádku“.

V této kolekci najdete příběhy o tom, jak se psychoterapie liší v praxi – podle toho, kdo ji dělá, kde se dělá a pro koho. Od toho, jak se změní vztah v rodině, když se rodiče naučí reagovat jinak, až po to, proč online terapie není automaticky levnější. Najdete zde i to, jak se v Česku vůbec začíná chodit na terapii – a proč to pro někoho může být nejtěžší krok, který kdy udělal.