Direktivní styl v psychoterapii: Kdy pomáhá a kdy škodí

When working with direktivní styl, terapeutický přístup, kdy terapeut aktivně vede klienta, dává rady, navrhuje řešení a často určuje směr sezení. Also known as přímý přístup, it is often used in crisis situations, with children, or when someone is overwhelmed and can’t make decisions on their own. Většina lidí si představuje psychoterapii jako místo, kde se sedí a mluví — a terapeut jen naslouchá. Ale není to vždy pravda. Některé terapie jsou jako plánovaná cesta, kde terapeut drží mapu, ukazuje cestu a říká: „Tady se otoč.“ To je direktivní styl. Ačkoli se často kritizuje, má své místo — a ne vždy je to špatné.

Nejčastěji se používá u lidí v krizi, stav, kdy člověk nemá sílu ani jasné myšlenky, aby sám rozhodl, co dělat, například po ztrátě, náhlém rozvodu nebo při ostré úzkosti. Když někdo nemůže dýchat, neříkáte mu: „Zkus se uvolnit.“ Řeknete: „Dej si ruce na kolena, nadechni se hluboce — a teď znovu.“ To je direktivní styl. U dětí je často nezbytný — nejsou připraveni sami analyzovat své emoce. Terapeut jim řekne: „Zítra si zahrajeme s panáčky a ukážeme, co se ti stalo.“ Tady není místo pro pasivní naslouchání. V některých formách terapie, jako je kognitivně behaviorální terapie, přístup, který se zaměřuje na změnu konkrétních myšlenek a chování pomocí strukturovaných technik, je direktivní styl základní. Terapeut dá domácí úkoly, učí techniky, sleduje pokrok — a nečeká, že klient „přijde na to sám“.

Ale tady je háček: direktivní styl může být i škodlivý. Když terapeut říká: „Ty musíš opustit toho partnera“ nebo „Nemáš právo být na sebe zlobný“, může to zničit důvěru. Psychoterapie není o tom, aby někdo řekl, co je „správné“. Je o tom, aby člověk zjistil, co je správné pro ho. Když se terapeut stane soudcem, ne průvodcem, klient se naučí nezávislosti — ne na sobě, ale na něm. Proto se v mnoha přístupech, jako je person centrální terapie, přístup, kde terapeut dodržuje nezávislost klienta a nezasahuje s radami, ale podporuje jeho vlastní růst, direktivní styl úplně vylučuje. Je to otázka cíle: chcete, aby klient získal odpověď, nebo schopnost si odpověď najít sám?

V Česku se direktivní styl používá častěji, než si lidé myslí. V některých centrech pro závislosti, u dětí s poruchami chování, nebo při akutním vyhoření — tam, kde je čas drahý a nebezpečí reálné, terapeuti nečekají na „vnitřní probuzení“. Dělají krok. A někdy to stačí. Ale ne vždy. Nejlepší terapeut nejen říká, co dělat — ale ví, kdy mlčet, kdy pustit a kdy se zapojit. A to je umění, které nejde naučit v učebnici.

V tomto sbírce najdete články, které ukazují, jak se direktivní styl projevuje v praxi — od jeho využití u PTSD až po to, jak se liší od neDirektivního přístupu. Uvidíte, kdy je to nástroj a kdy je to past. A jak si sami rozpoznat, zda terapeut vás vede, nebo vás ovládá.